Každé publikum si musí svoje trápení přestát – bohužel i během festivalu Janáček Brno 2014. Její pastorkyňa v nastudování Chorvatského národního divadla ze Zagrebu byla utrpením, které jsem se rozhodl ukončit dobrovolným odchodem z tohoto divadelního světa již po druhém dějství.
Jediný prvek, který opravdu fungoval, byla výprava. Především scénické řešení (Branko Lepen), které nás v prvním dějství zavedlo do současného, moderního potravinářského provozu. Pracovní oděvy, vlasy schované pod síťkou, průchozí závěs vzadu, výroba oddělená od přední části pletivem. Scéna celkově působila pestře a dynamicky, umožňovala pohyb v mnoha způsobech a režisér Ozren Prohić to také náležitě využíval. Kostýmy (Petra Dančević) esteticky souzněly se scénou, vymykala se – ne zcela logicky – stařenka Buryjovka, která vypadala jako vznešená matka městské buržoazní rodiny. Jinak jsme byli spíš na dnešním venkově. Druhé dějství se odehrávalo v obýváku u Kostelničky, Jenůfa se válela na kanapi u televize, prázdné lahve, všudypřítomné sklony k alkoholismu. Na zemi sláma, na zdech svaté obrázky, soška Panny Marie na stole a později na televizi, takže při Zdrávas, královno není jasné, k čemu se Jenůfa vlastně modlí.
Režie celkově vzato bez nějakých překvapení, scéna s rekruty zbytečně a samoúčelně vulgární. Velká, patetická gesta a přehrávání předváděl především Roman Sadnik v roli Lacy. Takový typ vášně by byl přehnaný i do Trubadúra nebo jiného ultraromantického nesmyslu. Števa odporný otylý typ, který nemá ani sexy mozek, jedině snad sexy peněženku. Podobně ho měl i Peter Konwitschny v představení Pastorkyně z Grazu, ale nutno říci, že jakkoli je takové řešení lákavé, staví to Jenůfu a její citový život do hodně divného světla. Jenůfa vypadala starší než Kostelnička. Zazpívané to bylo celé děsně, Jenůfa jaksi uťápnutá a neživá (nebo snad nemrtvá), Kostelnička vyšeptalá, Laca přehnaný a Števa bídný. Řekl bych, že se všichni v rámci svých schopností věnovali především herecké stránce věci, Dubravka Šeparović Mušović byla na Kostelníčku alespoň dobrý jevištní typ. Krátce mě zaujala – pohybem a snad i hlasem – jedině Ana Zebić v epizodní roli Jana.
Sbor se rytmicky sypal, orchestr rovněž. Mikhail Sinkevich se sice snažil vést představení skoro celým tělem, jeho nabádavá gesta ale byla často v příkrém rozporu s tím, co bylo doopravdy slyšet. Místy jsem vůbec nechápal, že to celé drží pohromadě aspoň přibližně. V orchestru ale bylo hodně mladých hráčů a celkově nevím, jaká je v zagrebské opeře situace – třeba se jednou dají dohromady.
Úplně upřímně ale nechápu, jak dojde k tomu, že se na festival přiveze taková podprůměrnost – copak představení nikdo předem živě neviděl a neslyšel? Můžeme si myslet cokoliv o sporné režii Petra Konwitschného a zcela ji odmítnout, ale nemůžeme jí upřít profesionální parametry a Její pastorkyňa z Grazu byla navíc hudebně výborná. Kdyby sem občas dirigent Dirk Kaftan i některý ze zpěváků zavítal, vůbec bych se nezlobil. Zagrebská opera se nám, doufám, naopak spíš vyhne. Konec už neznám, uprchl jsem z divadla. Začíná třetí dějství, opona se zvedá, ale lidé – za tohle jsem vás neměl rád.
Fotky z archivu zagrebské opery jsou jen ilustrační, většinou s jiným obsazením.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Mikhail Sinkevich, režie: Ozren Prohić, scéna: Branko Lepen, kostýmy: Petra Dančević, světelný design: Zoran Mihanović, choreograf: Blaženka Kovač Carić, sbormistr: Ivan Josip Skener, Jenůfa: Tamara Franetović Felbinger, Laca Klemeň: Roman Sadnik, Števa: Stjepan Franetović, Kostelnička: Dubravka Šeparović Mušović, Stařenka Buryjovka: Zlatomira Nikolova, Karolka: Martina Klarić, Jano: Ana Zebić, Barena: Kristina Andelka Dopar, Stárek: Ozren Bilušić, Rychtář: Ivica Trubić, Rychtářka: Neda Martić, Pastuchyňa: Anastasija Dikmikj, Tetka: Graziella Bracuti. Nastudovalo Chorvatské národní divadlo (Zagreb). 28. listopadu 2014, Mahenovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Leave a Reply