Z hlubin beznaděje ke světlu provede diváky unikátní scénické spojení opery Z mrtvého domu s Glagolskou mší, které zahájí festival Janáček Brno. Dirigent Jakub Hrůša o projektu promluvil dlouho před začátkem zkoušek letos v březnu.

Opera Z mrtvého domu není podle Jakuba Hrůši nijak zoufalá. Je v ní i spousta naděje a jejím základním záměrem rozhodně není diváka zdeptat. Apoteóza nebo katarze je v ní ale obsažena spíše jen v náznaku. „Následné možné ,rozsvícení‘ divadla Glagolskou mší mi připadá jako něco úžasného,“ říká dirigent o neotřelém spojení obou děl na festivalu Janáček Brno. O dvojprogramu, který festival zahájí, se rozhovořil jen několik dní před svým odletem do Londýna, kde v Covent Garden připravoval novou inscenaci Wagnerovy opery Lohengrin.

„Spojení Z mrtvého domu s Glagolskou mší je můj dlouhodobý sen,“ prozradil Hrůša, kterého napadlo propojit obě díla, když usiloval o uvedení Janáčkovy poslední opery na festivalu v britském Glyndebourne. „Navrhoval jsem ji tamnímu managementu  předněkolika lety jako vynikající a působivé drama, ale trošku se tehdy vymlouvali, že drastický námět z mužského vězení se na letní festival nehodí. Navíc tvrdili, že operu je třeba spojit s dalším dílem,“ líčí situaci dirigent, kterému takový nápad připadal jako úplné bláznovství.

Při uvažování o vhodném doplňku myslel na české nebo jiné slovanské autory, kteří by byli Janáčkovi blízcí. „Najednou mi bleskla hlavou myšlenka na scénické provedení Glagolské mše,“ vzpomíná dirigent na náhlou inspiraci, která ho přepadla při procházce v hrabství Sussex, kde se festival koná.

Z mrtvého domu a Glagolská mše jsou dvě poslední velká díla Janáčkova života, obě jsou inspirována Východem a žádné z nich není religiózní v oficiálním smyslu slova, i když jsou obě naplněna spiritualitou. To jsou významové roviny, v nichž podle Hrůši obě díla souvisejí. „Jako dirigent jsem ale myslel i na to, že Z mrtvého domu je skladba složená z fragmentů, v níž orchestr opravdu slouží divadlu a nepřijde si v té míře na své,“ obrací se dirigent také k praktickým výhodám společného provedení obou děl.

V Glagolské mši se hudebníkům nabízí dílo, které je pro ně napínavé. Operní orchestry se s ním navíc setkávají málokdy. „V Brně je samozřejmě trochu jiná situace, ale na konkrétní místo provedení jsem tehdy ještě nemyslel,“ upřesňuje Hrůša. Měl přitom na paměti také sbor, který má v opeře jen podružnou úlohu, zato v Glagolské mši dostává úkol obrovského formátu. Zároveň na jeviště pronikne i ženský prvek, který v opeře Z mrtvého domu prakticky není přítomen.

Hrůša nabízel kombinaci obou děl na různých místech, ale s nápadem nikde neuspěl. „Když mě oslovil Jiří Heřman a navrhl mi spolupráci, chtěl jsem mu nabídnout něco mimořádného – už jen proto, že jsem v České republice dělal operu naposledy v roce 2009,“ prozrazuje Hrůša, proč bude mít jeho nápad premiéru na festivalu Janáček Brno. Ale hned připomíná, že na Heřmana myslel také jako na režiséra, který má vzácný smysl pro ztvárňování relativně statických děl. „Myslím, že byl z té myšlenky nejdřív sám překvapen, ale po nějakém čase mi zavolal zpět. Nadchl se pro ni stejně jako já,“ usmívá se Hrůša.

Všichni sóloví protagonisté Glagolské mše budou účinkovat i v předchozí opeře, takže projdou divadelním přerodem. Podobnou proměnou projde podle všeho také sbor. „Z mrtvého domu sice není sborová opera, ale všechny scény jsou v ní skupinové. Není v ní jediný moment, kdy by byl někdo osamocen,“ objasňuje Hrůša a připomíná, že právě v tom spočívá nesnesitelný rozměr vězení, který autor literární předlohy Dostojevskij zdůrazňuje hned na prvních stránkách svých Zápisků z mrtvého domu.

Operu Z mrtvého domu Hrůša ještě nikdy nedirigoval, dosud s ní má jen posluchačské zkušenosti. „Ve škole jsem ji – na rozdíl od jiných Janáčkových děl – studoval jen zběžně, ale odjakživa mě nesmírně zajímala,“ poznamenává Hrůša, který Janáčka jako autora hodně prožívá a provádí, ale s jeho poslední operou se jako dirigent setkává teprve nyní.

Nahrávku Z mrtvého domu dirigent poprvé slyšel v mládí. „Měli jsme doma gramodesky, ve kterých jsem se jako dítě rád přehraboval. Mrtvý dům mezi nimi nebyl, ale dovolím si odhadovat, jak by na mě asi působil,“ vzpomíná Hrůša, který se díky deskám už v dětství poprvé setkal s Glagolskou mší, která jím doslova otřásla.

„Vší svou bytostí jsem se okamžitě dostal tam, kam Janáček mě i jiné posluchače dostává stále. Úplně mi vyrazil dech a nemohl jsem pochopit, co se to vlastně odehrává,“ prožívá dirigent znovu sílu prvního setkání s Janáčkovou hudbou, která ho jednak šokovala, jednak přitahovala a vzbuzovala v něm instinktivní chuť přijít jí na kloub. Zvláštnost a výstřednost Janáčkovy hudební řeči tehdy na Hrůšu zapůsobila silou, kterou si už dnes těžko dovede představit.

Dirigentovy první zážitky s Janáčkem doma umocnil starý gramofon z 50. let, který stál v nevyužitém koutě v podkroví. „Ležely u něj málo popsané staré desky, které jsme na našem běžném gramofonu v obýváku nepouštěli,“ líčí Hrůša a směje se, že starému přístroji navíc kolísaly otáčky a zároveň s nimi také intonace hudby. Na labilní gramofon tehdy položil Glagolskou mši v nahrávce Břetislava Bakaly a jako první pustil Postludium a Intrádu z úplného závěru.

„Myslel jsem, že člověk, který tuhle hudbu napsal, se musel zbláznit. Přehrál jsem si ji několikrát za sebou a první pocit mě nejen neopustil, ale naopak se ještě umocňoval,“ popisuje dirigent setkání s velmi extravagantní a zároveň lákavou hudbou, která mu otevřela první vhled do pozdního Janáčka. „Bylo to něco zcela jiného než kousky z cyklu Po zarostlém chodníčku, které jsem tehdy hrál na klavír.“

Později si Hrůša pořídil kazetu, na které byla Sinfonietta a Taras Bulba v provedení další brněnské legendy Františka Jílka. „Je to skvělá nahrávka, ale v porovnání s rozkolísaným gramofonem zněla velmi učesaně,“ popisuje s úsměvem dirigent zážitek vyrovnávající onen gramofonový šok. Začal Janáčka poslouchat více jako „normální“ hudbu a ke starému gramofonu se pak už nikdy nevrátil. „Další nahrávky jsem si pořizoval už na CD, Glagolskou jsem měl během pár měsíců asi v pěti verzích,“ vzpomíná Hrůša, který se na tomto díle učil poznávat rozdíly mezi interpretacemi různých dirigentů.

Při studiu Janáčkových partitur se podle Hrůši neustále objevuje dilema, které u tohoto skladatele platí ještě silněji než u jiných autorů. „Dědeček mi často vyprávěl, jak sbormistr jeho Moravanu Josef Veselka zdůrazňoval, že není správné dělat Janáčka jen drsně a neučesaně,“ vysvětluje dirigent a připomíná, že se tím Veselka mimo jiné také vymezoval proti Pěveckému sdružení moravských učitelů, jejichž interpretace Janáčkových sborů byla kousavější.

„Kde jde o drama, výheň, drsné a syrové vyjádření emocí, je takový přístup na místě. Ve stejné míře ale nesmí u Janáčka chybět něha, jemnost, kouzlo a poetika – Veselka na vyrovnanosti obou poloh podle všeho hodně bazíroval.“ Podtrhávání extravagance a zvláštností je podle Hrůši stejně důležité jako přistupovat k Janáčkovi se standardním způsobem péče, kterou si zaslouží kterýkoli jiný velký autor tradice.

„Janáčkovské interpretace občas létají z extrému do extrému,“ poznamenává Hrůša a vysvětluje, že někteří umělci Janáčkovi „nadbíhají“ co nejradikálnějším a nejdrastičtějším podáním. Jiní se ho zase snaží nepatřičně uhlazovat a romantizovat. Ani jedno z toho ale podle dirigentových slov není správné. „Glagolská mše je vynikající příklad tohoto dilematu, které se při opakovaném studiu partitury znovu a znovu ukazuje,“ uvažuje Hrůša a zdůrazňuje, že Janáček je nepoddajný autor a vyrovnat se s ním představuje celoživotní úkol.

Pro dramatické ztvárnění na jevišti se Hrůša rozhodl využít zvrásněnější verzi Glagolské mše, která zazněla při světové premiéře díla, zatímco na koncertech hrává spíš verzi „poslední ruky“ – uměřenější, ale s nezastupitelnými formálními kvalitami.

„Jsme trochu v zajetí poněkud jednostranného mýtu, že Janáček byl jednoznačně nespokojen s tím, jak se Glagolská mše poprvé hrála a pozdější přepracování představovalo jen nechtěné ústupky provozovací praxi,“ zamýšlí se dirigent. „Částečně je to zcela jistě pravda. Jsem však toho názoru, že druhým velkým důvodem k přepracování bylo jeho vlastní vnitřní umělecké nutkání. Šlo mu o formu, o spád, o zkratku… jednalo se o umělecké důvody. Věděl, že tvoří významné dílo a chtěl mu vedle originality vtisknout i všeplatné, nadčasové kvality,“ uzavírá Hrůša.

Premiéra scénického projektu Z mrtvého domu/Glagolská mše se koná 2. listopadu 2022 od 19.00 hod. v Janáčkově divadle. Nejbližší reprízy pak 3., 6. a 26. listopadu.

Psáno pro časopis DIVA