Vrcholí léto, koncertní síně včetně té neexistující brněnské mají prázdniny, lidé se courají po dovolených – to je ideální chvíle pro hudbu, která se nehraje. Skladatelem dnešního matiné je Josef Bohuslav Foerster, jehož dílo jako by zmizelo i s celou generací českých skladatelů z přelomu 19. a 20. století.

Přiznám se, že i mě k němu dnes přivedla vzpomínka na Feruccia Busoniho (1. 4. 1866 – 27. 7. 1924), který před devadesáti lety zemřel. Josef Bohuslav Foerster (30. 12. 1859 – 29. 5. 1951) je jeho generačním souputníkem stejně jako Gustav Mahler, Richard Strauss, ale časově blíž k dnešku také Vítězslav Novák nebo Josef Suk. Foerstrovo dílo, které vyrůstá z romantismu a předznamenává českou modernu, zůstává jaksi viset ve stylovém vzduchoprázdnu stejně jako jeho autor – i za svého života zřejmě víc vážený než hraný. Zatímco Mahler a Strauss patří k pilířům symfonického a operního repertoáru, začátky české moderny zůstávají většinou ležet v archivech.

S Foerstrovým jménem se někomu vybaví ještě tak sbor Velké, širé rodné lány, ale dál už je to bída. Jeho hudba na mě působí projasněným dojmem, postrádá tvrdé kontrasty a plyne s jakýmsi ambientním klidem. Je to ale klid hlubiny – myšlenkové i lidské. J. B. Foerster byl nejen skladatel, ale také kritik, pedagog, teoretik a všeobecně uznávaná osobnost. Byl osm let prezidentem České akademie věd a umění a v letech 1920–1945 také předsedou Ochranného sdružení čsl. skladatelů, spisovatelů a nakladatelů (dnešní OSA). Napsal pět symfonií a šest oper – Eva podle dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba je příkladem, jak k vesnickému dramatu přistoupit úplně jinak než Janáček v Její pastorkyni nebo E. F. Burian v Maryši. Foerster se pokusil vytvořit univerzální drama bez lokálního koloritu v hudbě i textu. Za smutně opomenutou pokládám především jeho parsifalovskou operu Bloud na námět L. N. Tolstého. Napsal řadu písní, sborů, melodramů, komorních i orchestrálních děl, ještě před Janáčkem složil i Glagolskou mši.

Se svojí manželkou – vynikající sopranistkou Bertou Lautererovou – strávil řadu let v Hamburku a ve Vídni, kde měla angažmá. Působil v obou městech jako pedagog a publicista, přátelil se s Mahlerem, jeho rozhled byl opravdu světový. Ke čtyřem ze svých oper si sám napsal libreta (Eva, Nepřemožení, Srdce, Bloud), o jeho vyrovnané, nekonfliktní povaze svědčí i paměti (Poutník, Co život dal atd.) a kritické eseje (Zápisník hudebníkův).

Pro dnešní matiné jsem vybral dvě orchestrální svity souvisící s divadlem. Jako první je to Suita ze Shakespeara (1909, části Indrodukce: Andante moderato “Zas, mrtvé postavy, mne oblétáte…”, Perdita. Allegro scherzando, Viola. Andante, Lady Macbeth. Andante sostenuto, Kateřina, Petruchio a Eros. Allegro energico) a po ní následuje Cyrano de Bergerac (1903). V prvním případě hraje Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, ve druhém Česká filharmonie, obě díla nastudoval Václav Smetáček.