Pražská kavárna prý chce válku s Ruskem a mešitu do každé vesnice. Kudlovická kavárna sice mluví umírněněji a starosti má zemitější, ale zato si jí nikdo nevšímá. Kudlovice jsou malá obec s devíti sty obyvateli, najdete ji kousek od Uherského Hradiště. Je to místo, kde by člověk očekával pole, hospodářství, obchod smíšeným zbožím, myslivce a hasiče. Představa, že se mezi to vměstná dobrá kavárna, je úplně bláznivá, ale stalo se. Tedy abych nekecal: není to úplně kavárna, ale pražírna kávy, kde vám espresso také uvaří, když budete chtít.

Projížděl jsem Kudlovicemi cestou z Velehradu a přiznám se, že jsem vývěsnímu štítu Coffeespot v sousedství místní samoobsluhy věřil jen tak napůl. Ale přece jen jsem zastavil a šel se na to zjevení podívat zblízka➚. „Vaříte taky kafe?“ zeptal jsem se ve dveřích ve vytahaných a propocených hadrech ze sekáče, jak jsem v nich slezl z kola. Na otázku, jestli chci nějaké prodloužené, mléko, cukr a podobně, jsem odpověděl, že nechci nic prodlouženého a mléko ani cukr taky ne. „Takže espresso jak má být,“ uzavřela to obsluha, snad majitelka, a nechala mě v obchodě ve společnosti svého syna v dětské sedačce. Chvíli jsme se věnovali nonverbálnímu smalltalku, od nějž se to dítě nenechalo odradit ani nejbizarnějšími ksichty, a pak přede mnou přistála čerstvě připravená káva. A bylo to opravdu espresso, jak má být.

Nebudu si hrát na znalce, hodnotit cremu, kyselost a všechny ty další drobnosti, kterými se obhazuje celonárodní výbor gurmetů a znalců krásných vín. Rozhodně to ale bylo pití srovnatelné s tím lepším, co člověk v městských kavárnách dostane. Navíc bez přehánění kavárenských opiček, bez keců o neexistujícím piccolu a bez gestapáckého týrání hosta, aby řekl „espresso“, protože „my nic jako presso nevedeme a co to je kafe vůbec nevíme“.

Zatímco jsem tu nečekanou radost pil a občas bokem utrousil nějaký ten obličej směrem k vytrvale komunikujícímu děcku, do obchodu přišel další zákazník. Evidentně místní nebo z blízkého okolí: přišel jako domů a jako doma si objednal jedno kafe hned. Dvacet deka kávy s sebou se stalo předmětem další debaty. Padala slova jako Nikaragua, Guatemala a Etiopie, o nichž vím, že s kávou souvisí, ale dál už o nich v tomto směru neznám žádné podrobnosti. Po dokončení obchodu ale došlo i na další oblasti světa.

Začalo to zase u děcka a vcelku nevinnou debatou o tom, jak dlouho vydrží s mámou v obchodě, jak to bylo jednodušší, dokud spalo v kočárku, a jak to bude složitější, až začne lézt a chodit. A jak to bude ze všeho nejsložitější, až bude dospělé, protože už ho možná čeká islám. Nikdo na nikoho nenadával, nikdo nemluvil o špinavých arabáčích, ručníkářích a hnusných islamistech. Z rozhovoru byla cítit jenom nejasná obava, že by tu islám jednou mohl být. Obava pravděpodobně zcela prostá konkrétní představy, co to ten islám vlastně je a jak by k jeho příchodu mělo dojít. Rozhovor skončil u toho, že je na polích strašné sucho a mělo by zapršet. Sobecky jsem si pomyslel, že by déšť mohl počkat, až mi skončí dovolená. Jinak musím uznat, že skutečně je strašné sucho a mělo by zapršet.

Jen na okraj mě napadlo, kolik lidí s takovými obavami kombinovanými s praktickou starostí o úrodu tady žije, a jestli s nimi a k nim někdo mluví. Je možné, že nikdy neslyšeli o společnosti Islám v České republice nechceme. Je pravděpodobné, že nic netuší o facebookových válkách, z nichž si média vytvářejí témata. Snad k nim ani nedolehla zpráva o trollech, kteří se protrollili až k práci pro Úřad vlády. Zřejmě nikomu nenadávají do multikulti sluníčkářů, ani do špinavých negrů. Ale jsou tady, zřejmě jich není málo a snad by bylo dobře, kdyby někdo veřejně mluvil také jejich jazykem. Mediální práce to pravděpodobně není, protože ze zpráv o tom, že domy mají okna a chodníky jsou dlážděné, témata neuděláte. Obyčejné události a věci na svém místě nezajímají a nevzrušují nikoho.

Pokud se ale občas mluví o „pražské“, případně „brněnské kavárně“, které nerozumějí opravdovému životu a žijí si v laciných představách o skutečném běhu světa, pak by se mohl občas někdo zastavit také u kavárny kudlovické. Možná je takových venkovských kaváren mnohem víc, než si představujeme. Možná to nejsou vždycky kavárny, ale místní hasičky, klubovny a okrašlovací spolky. Patrně nejsou zvědavé ani na agresivní pokřikování antiislamistů, ani na třaskavě ironické a nesnesitelně vtipné odpovědi jejich odpůrců. Možná té agresi ani ironii nerozumějí. Jsem zvědavý na to, až s kudlovickou kavárnou někdo zvenku najde společnou řeč.

Pro dnešní matiné jsem vybral orchestrální báseň Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova. Hudbu napsal ruský skladatel na perský námět, snad jí přátelé Ruska ani islámu nepohrdnou. Radio-Sinfonieorchester Stuttgart řídí Sergiu Celibidache, na housle hraje Hans Kalafusz.