O svých dvou vystoupeních na festivalu Janáček Brno se Tomáš Netopil rozhovořil v jihoitalském Bari. Pochvaloval si mozartovský a mendelssohnovský večer, který měl před sebou, ale hned také připomněl novou inscenaci Káti Kabanové. Připravoval ji koncem října v ženevském Grand Théâtre, v neděli ji představí také na festivalu Janáček Brno.

„Káťa Kabanová je jedna z mých nejoblíbenějších oper,“ říkal bez váhání dirigent ještě před začátkem zkoušek v Ženevě. Od poslední inscenace opery, na které se podílel, už uplynula delší doba. O to větší měl Netopil radost, že se jí může znovu zabývat. „Janáčkova hudba je neuvěřitelná, jeho vyjádření psychologických procesů je opravdu impozantní a pořád mě vzrušuje,“ vyznává se dirigent a vyzdvihuje skladatelovy postupy při práci se zvukem i rytmem, které ho neustále překvapují a zajímají. Je to hudba, která podle něj nemůže zevšednět a jde opravdu na dřeň.

Netopil dirigoval Káťu Kabanovou vůbec poprvé v pražském Národním divadle. Inscenaci režíroval Robert Wilson a publikum brněnského festivalu ji rovněž mělo možnost vidět roku 2010. Poté následovaly produkce v pařížské Opera Garnier a nakonec ještě ve Vídeňské státní opeře, kde ji převzal po Franzi Welseru-Möstovi. Tehdy měl ale k dispozici pouhé čtyři orchestrální zkoušky. Tentokrát mohl s orchestrem pracovat v mnohem větším klidu a opravdu se dílu věnovat.

Obtížnost partitury vyžaduje, aby do ní dirigent vnesl vlastní názor na zvukovou estetiku – podobně jako je tomu v zahuštěných skladbách Richarda Strausse či jiných autorů 20. století. „Snadno se totiž může stát, že orchestr celou jevištní složku Káti Kabanové úplně převálcuje, což je potřeba řešit zvukovými kompromisy,“ vysvětluje Netopil a zdůrazňuje, že drama musí vycházet z jeviště, zatímco orchestr má za úkol vytvářet kvalitní doprovodnou složku. Do popředí musí vystoupit pouze tam, kde skutečně vytváří dramatický příběh.

„Partitura je velice strukturovaná a barevná v intimních chvílích Kátiných výpovědí až k vrcholným dramatickým momentům,“ popisuje Netopil, pro nějž měla být Káťa Kabanová třetí janáčkovskou inscenací v Ženevě společně s režisérkou Tatjanou Gürbacou. „Nemohl jsem ale vyhovět jarnímu termínu Její pastorkyně, takže ji v květnu dirigoval Tomáš Hanus,“ připomíná dirigent střídání se svým krajanem.

Při poslechu Káti Kabanové Netopil doporučuje zaměřit se na transformaci textu, který tvoří organickou součást hudby. „Právě tato transformace je pro mě úplně kouzelná a zásadní věc, která dělá z Káti impozantní, těkavé a neustále pulzující drama,“ zamýšlí se Netopil. Text opery přirovnává k elektrickému vláknu, které stále prolíná orchestrem, vrací se zpátky na jeviště a je neustálým zdrojem energie. Tím důležitějsí je podle něj přesvědčivé jazykové vybavení pěvců, bez nějž takový přístup ztrácí smysl.

„Při všech nastudováních v cizině proto vyžaduji účast jazykového kouče, který souběžně se vznikem inscenace pracuje se zpěváky a pomáhá jim k ideálnímu zvládnutí jazykového tvaru,“ podtrhuje význam věrohodné a srozumitelné češtiny Netopil.

Zpěváci ji podle jeho slov zvládají různě, ale čím má jejich jazyk blíže k češtině, tím pro ně bývá výslovnost obtížnější. „Jednou jsem spolupracoval s maďarským zpěvákem, který zpíval roli doktora Kolenatého tak dobře, že tomu český představitel batona Prusa ani nechtěl věřit,“ usmívá se dirigent při vzpomínce na inscenaci Věci Makropulos, se kterou v Brně rovněž hostoval. Při kontinuální práci pokračující i po zkouškách lze podle něj dosáhnout vcelku dobrého výsledku i v tak gigantické roli, jakou je Emilia Marty.

Netopil natočil pro Supraphon trojdílný projekt věnovaný Janáčkově symfonické hudbě, velkým vokálně-orchestrálním kompozicím a nakonec orchestrálním suitám z Káti Kabanové, z Osudu a  Její pastorkyně. Posledně jmenovanou vytvořil Tomáš Ille, který je rovněž autorem suity z Věci Makropulos. Netopil ji na festivalu zařadil do progarmu orchestrálního koncertu.

Motivace k symfonickým úpravám pramení ze snahy přiblížit posluchačům v koncertních sálech Janáčkovu operní hudbu. „Vyplňujeme tím také menší zastoupení symfonické tvorby v Janáčkově díle,“ podotýká dirigent. Další části jeho koncertního programu – Šostakovičův Houslový koncert č. 1 a Obrázky z výstavy od Musorgského – vycházejí z průsečíku Janáčka a ruské hudby.

V Essenu, kde Tomáš Netopil působí jako šéfdirigent opery i filharmonie, odehrál na jaře velké mahlerovské koncerty, jejichž záznamy nyní vyšly i na CD. Nastudoval také operu Arabella od Richarda Strausse. „Mahler stál podobně jako jeho vrstevník Janáček na osamoceném místě a vytvořil si originální jazyk – ať už šlo o reflexi běžného života či folkloru, která u něj také rezonuje,“ odhaluje dirigent společné znaky obou skladatelů.

V Mahlerově hudbě je podle něj stejně jako u Janáčka zachycena těkavost a fragmentárnost, i když jsou uchyceny do jiné formy. Charakter hudby se v každém momentu mění do jiných úrovní. „Spojitosti s Janáčkem tu jsou, i když cesty obou skladatelů byly úplně jiné. Ale odvaha zachytit běžné věci kolem sebe je jim společná,“ uzavírá Netopil.

Psáno pro časopis DIVA