Brilantní Chopinova etuda, nepochopitelně rychlé prsty bluegrassového banjisty, Xenakisův koncert pro trombón nebo exhibice bubeníka uprostřed metalového koncertu. Ono je to vlastně všechno jedno: nekompromisně vypálené sólo dostane na kolena každé publikum. Postavit z takových sól koncert ale nelze, natož celou sezónu. Stejně jako není možné denně chodit do luxusní restaurace na degustační menu.

„Není každý den posvícení,“ okomentovala by to možná teta Kateřina. „A je to dobře, že není,“ dodává zdravý rozum, který se krčí někde v temném koutě. Extrémní zážitky všeho druhu jsou dobré, jenom když jim zůstává punc výjimečnosti. Zároveň jsou ale ohromně přitažlivé a dá hodně práce udržet na uzdě chuť je prožívat.

Dá to práci muzikantům, kteří vědí, že tak publikum zcela jistě dostanou. A ví to horňácký primáš stejně jako hvězda Carnegie Hall. A dá to práci i publiku, které se pochopitelně chce nechat omámit, ohromit a zároveň moc nepřemýšlet. Protože nemá cenu si vymlouvat, že ty rychle vysypané noty jsou spíš záležitost techniky než citu a hlubšího hudebního uvažování.

Úterní koncert orchestru PKF – Prague Philharmonia➚ v Rudolfinu toho byl učebnicovým příkladem, a to se musí říct, že sólisté byli nejen vynikající, ale ještě nadmíru soudní a nepředváděli se skoro vůbec. Program byl věnovaný z velké části sólové trubce, hráli Gábor Boldoczki a Sergej Nakarjakov. Repertoár byl většinou klasicistní, jak to ostatně k „PéKáeFce“ patří. Dirigoval Milan Turkovič a Haydnova Symfonie č. 10 D dur protekla úvodem jako říčka loukou – přívětivě a zčerstva. A potom přišly sólové výstupy.

Oba trumpetisté se vystřídali, potom zahráli jednu věc spolu a pro velký úspěch přidávali. Gábor Boldoczki byl v Koncertu pro trubku Jana K. J. Nerudy spíš energicky brilantní, Sergej Nakarjakov v koncertu Josepha Haydna lyričtější, jako by tak trochu smutně zpíval. Rozdíl ve výrazu obou interpretů byl zřetelný, tónina Es dur pro obě skladby společná.

Oba trumpetisté potom provedli společně Variace na Belliniho Normu, jak je napsal Jean-Baptiste Arban a začal malý průšvih. Ne interpretační, ale najednou bylo cítit, že tu hudbu napsal někdo, kdo potřeboval předvádět, co všechno umí zahrát. To je věc, ke které by pořádný koncertní program neměl sklouznout a když, tak aspoň ne tak okatě. Arban miloval houslového ďábla Paganiniho a psal si pro trubku stejně oslnivé kousky, jenže co s nimi dnes.

Posluchač si mohl ověřit, že nahradit zpěv libovolným nástrojem nelze jen tak jednoduše – výrazové možnosti trubky a lidského hlasu jsou opravdu někde jinde. Že na skládání variací nestačí obalit původní materiál co největším množstvím ozdob. A taky že orchestr v italské opeře skutečně někdy doprovází jako velká kytara, jak se posmíval Richard Wagner. Ono to při belcantové árii nemusí vůbec vadit, ale společně s trubkami – byť krásně znějícími – to najednou byl tak trochu úpadek. Přidaný „Bachův Air“ (tedy druhá ze Suity č. 3 pro orchestr D dur; BWV 1068) v úpravě pro dvě křídlovky nasadil sólovému dílu korunu.

Prázdnota sólových exhibic se otevřela ve vší pochybné kráse díky Mozartově symfonii „Jupiter“, která koncert uzavírala: „Ejhle, hudba! Hle, váš král Mozart.“ Dirigent sice nic takového směrem k přihlížejícímu a naslouchajícímu zástupu nepronesl, ale všechny věci na světě se nemusí říkat nahlas. Stačí, když aspoň někdo tiše pochopí, že s dobře složenou hudbou se dá strávit celý život. A to je konec hledání much na koncertě, který byl v zásadě krásný a odcházelo se z něj s myslí lehkou a povznesenou.

Dnešní matiné má formu i obsah zcela klasického programu – předehra, sólový koncert, symfonie. Pokud někomu mezi druhými dvěma položkami chybí přestávka a vermut, ať si ji udělá a naleje si sám. Koncert zahájí Serenáda pro orchestr, jejím autorem je skladatel s křestním jménem na tři Iša Krejčí. Hraje Česká filharmonie, řídí Karel Ančerl. Dalším autorem matiné je Igor Stravinskij a jeho Koncert pro housle a orchestr D dur. Na housle hraje Itzhak Perlman, Boston Symphony Orchestra řídí Seiji Ozawa. A závěr je převzatý z koncetu pékáefky: tedy Symfonie č. 41 C dur (K. 551) Wolfganga Amadea Mozarta zvaná „Jupiter“. Berlínské filharmoniky řídí Karl Böhm.