Huď oslu na loutnu. Osel slyší, ale kochání žádného nemá.
“Mahler byl největší komponista naší doby, a na jeho potenci nestačí deset Kavalírů s růží,” napsal v nekrologu 30. 5. 1911 světoznámý tenorista Karel Burian. Kantátou Das klagende Lied (Píseň žalobná) si v dnešním virtuálním matiné připomeneme nedávné výročí úmrtí Gustava Mahlera (18. 5. 1911).
Categories:
Tags:
Na Das klagende Lied by se nemělo zapomínat; sám ji mám velmi rád. Myslím, že jde o v pravém slova smyslu obrodu (a počátek mahlerovského završení) německé romantiky. Hlubokou spřízněnost s filozofií a kulturou německé romantiky, jež se projevuje i v Mahlerových písních, vidím především v (promyšleném, nebo instinktivním?) objektivním idealismu jako východisku (zpracování) – v tomto Mahler, odvážím se tvrdit, je přímo schopenhauerovský. Základem (objektem) je (“absolutní”) hudba, zosobňující “ideu”, kvintesenci, vnitřní dynamiku, objektu (tj. objektivně idealisticky pojímaného univerza jako jednoty “jevů” a “idejí”, “Já” a “Ne-já”), a teprve v rámci tohoto objektu, tohoto univerza, se rozvíjí konkrétní, dílčí “idea”, subjekt. Řekl bych, že u Mahlera šlo o instinkt, jenž v mnohém vycházel z wagnerovské zkušenosti – jak složitě (vlastním popřením!) se musel k takovémuto výrazu dopracovávat Wagner! Už od Tannhäusera byl na této cestě, ale neustále (pošetile) usiloval o podřízení hudby dramatu. Usvědčil se sám – kde jsou jeho hry nejúčinnější, tam slova docházejí – a taky už jde o zosobnění, ne “vysvětlení” ideje.
Považuji za velmi důležité, že Mahler na prahu 20. století byl (třeba jen instinktivním) idealistou! Stálo by to za hlubší reflexi; mám dojem, že vztahy (německé) hudby a filozofie (jakkoli nerad o ní mluvím jako o “vědě”), vůbec širší souvislosti, jsou v muzikologii reflektovány jen minimálně – i u toho Wagnera zoufale povrchně.
PS: Když už se objevila zmínka Rosenkavaliera, uveďme, že také od jeho premiéry letos uplynulo 100 let.
Leave a Reply