Pražské uvedení Gloriany Benjamina Brittena hodnotím velmi kladně především jako dramaturgický počin i test vyspělosti publika v jednom. Velmi potěšitelné bylo i hudební nastudování Zbyňka Müllera.

Pokud můžeme – jen pro příklad – nazvat ve zkratce Parsifala scénickým mystériem, Gloriana je scénický dvorský ceremoniál a má všechny jeho vlastnosti. Je vznešená, obrací se k dávným tradicím, má velmi působivé momenty a místy se jednotvárně vleče. Krásné minuty a zlé čtvrthodinky jsou tady na místě rozhodně více než u původního adresáta tohoto hodnocení Richarda Wagnera. Benjamin Britten zde ve značné míře opustil niterné a drásavé psychologické studie, které jsou pro jeho nejúspěšnější operní díla charakteristické, a nutno říci, že to nebylo ku prospěchu věci. Mnohé obtíže, které se během uvedení Gloriany v Národním divadle vyskytly, jsou obsaženy již v díle samotném, nikoli v interpretaci.

Již samotný začátek, dvorský tanec bez hudby, nás uvedl na anglický královský dvůr do doby panování královny Alžběty I., jejíž vztah k hraběti Essexovi tvoří příběhovou a psychlogickou rovinu opery zkomponované ke korunovaci její dosud žijící a vládnoucí následnice Alžběty II. Scéna Pavla Svobody byla ze stran ohraničena ochozy dobového charakteru vytvářejícími místy iluzi alžbětinského divadla. Zadní část se proměňovala podle potřeby od prázdného horizontu, přes variabilní panely s úzkými svislými průzory až po “otevřené dveře do věčnosti” v závěru. Vliv Roberta Wilsona byl – naprosto bez výčitky – zcela nesporný. Boční části se sevřely do trojúhelníku v zahradní scéně ve druhém dějství. Kulisy jsou neutrální, barvy a místy i svislé členění prostoru obstarávají světla. Celé scéně dominovala obrovská královská koruna, která se nad ní vznášela a místy klesala jako klec na Alžbětu. Při představení masque ji vystřídalo křeslo pro přihlížející Alžbětu stylizované do tvaru slavnostních ženských šatů. A v popředí trčel zkrvavený meč čekající na Essexe, stejně vytrvale jako jevištně nenápadně.

Výrazným barevným prvkem v šedých kulisách byly kostýmy Alexandry Gruskové. Barvy královského dvora se držely libreta: královna jako rudá růže byla z hlediska dnešní terminologie posunutá do syté oranžové, dvořanům – coby jejím listům – náležela zelená. Kostýmy se ve shodě se scénou a zřejmě i celkovým inscenačním záměrem v mnohém držely historické věrnosti, kostýmy ze všech aspektů možná nejdůsledněji. Až bych řekl, že jim poněkud scházela zřetelnější stylizace, což je podle mého názoru nejzávažnější problém celé režijní koncepce.

Jiří Heřman se velmi uctivě držel hudby i libreta a vytvořil jevištní tvar hudebního ceremoniálu, jak jsem naznačil již výše. Je ale třeba říci, že právě zmíněný nedostatek stylizace dal vzniknout spíše strnulé replice než současné reflexi. Soudím, že by bylo lépe zaměřit se na aspekt koláže rozmanitých scén, který je zřejmě nejvýraznějším dramaturgickým rysem opery, a postavit inscenaci na vhodně zvolené paralele. Jednou z cest by mohlo být divadelní využití filmových postupů, jak se to například podařilo Robertu Carsenovi v inscenaci The Turn of the Screw. Jiřímu Heřmanovi je těžké vyčítat nějaké technické chyby nebo snad nedostatek nápadů, ale i tak mu inscenace zůstávala viset na místě a táhla se jako… jako každý ceremoniál. Rozhodně jsem přesvědčený, že mohl invenčně více zabrat Jan Kodet v choreografii tanečních scén, ty byly jednotvárné zcela zbytečně a neadekvátně hudbě, která bývá uváděna i koncertně. Ve shodě s dílem samotným byla naopak velmi vydařená Maska-Masque, která nás přivedla do časů “opery před operou” a Královnin zlý žert s šaty lady Essexové, snad nejzdařilejší místo celé opery po všech stránkách.

Skvěle jej totiž výrazově zvládla i představitelka titulní role Gun-Brit Barkmin, jejíž projev nebyl úplně vyrovnaný. Její hlas se pěkně nesl, je lesklý a objemný, ale ne zrovna dramaticky průrazný. Alžběta je role, jež v mnohém připomene Turandot a potřebovala by i stejný vysokodramatický soprán. Gun-Brit Barkmin si v nejexponovanějších místech musela vypomáhat stylizovanými polomluvenými výkřiky, které jí bohužel zněly dosti nekultivovaně a degradovaly jinak v mnohém nadějný výkon. Mírně mimo obor byl obsazen i Norman Reinhardt jako hrabě Essex. Jeho pěkný, sladce znějící tenor je narušován jemným tremolem, které lyrický hlas modifikuje zlehčujícím rysem spieltenoru, což v tomto případě není v žádném případě na místě. Napadlo mě, že by se na tuto roli hlasově lépe hodil představitel Ducha masky Jaroslav Březina, u nějž by ale byl jistý problém s jeho fyzickým typem. Výrazný pěvecký výkon předvedl Martin Bárta jako Sir Robert Cecil – jako královnin rádce byl na scéně přítomen prakticky nepřetržitě a zhostil se své úlohy velmi dobře. Luděk Vele jako slepý zpěvák s doprovodem kvinterny byl velkooperně nestylový. Jedna z mnoha reflexí staré hudby se ztrácela v rozvibrovaném patosu. Sbor zněl v oslavných pasážích patřičně vznešeně, mohutně a celistvě, v polyfonických se poněkud sypal na jednotlivé segmenty a dopouštěl se rytmických nepřesností.

Výborně připravený byl orchestr pod taktovkou Zbyňka Müllera. Náročná partitura byla zahrána s celkovou jistotou v jasném a pregnantním zvuku. Ten se jen místy v žestích přeléval do nepříjemné ostrosti. Nejhůře se to projevilo při holdu královně ve druhém dějství, kdy orchestr a sbor v nabroušeném fortissimu doslova řezal do uší. Celkový dojem z hudebního nastudováná byl ale velmi dobrý po všech stránkách, včetně detailní práce s barvou zvuku jednotlivých skupin či glissandy dechů. Slavnostně a jistě vyzněly fanfáry z galerie, výborný byl i výkon “tanečního” miniorchestru umístěného v lóži.

Cením si z mnoha důvodů rozhodnutí uvést nejen dílo Benjamina Brittena, ale sáhnout i po méně uváděném, nepříliš atraktivním titulu. Pokud má mít náš hudební život punc světovosti, musí si bezpodmínečně projít i takovými zkušenostmi.

Benjamin Britten: Gloriana, libreto William Plomer. Hudební nastudování: Zbyněk Müller, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Alexandra Grusková, choreografie: Jan Kodet, světelný design: Daniel Tesař. Královna Alžběta I. – Gun-Brit Barkmin, Robert Devereux, hrabě z Essexu – Norman Reinhardt, Frances, lady Essexová – Stanislava Jirků, Charles Blount, Lord Mountjoy – Jiří Hájek, Penelope, lady Richová – Kateřina Kněžíková, Sir Robert Cecil – Martin Bárta, Sir Walter Raleigh – David Nykl, Henry Cuffe – Jiří Brückler, Dvorní dáma – Michaela Šrůmová, Slepý pouliční zpěvák – Luděk Vele, Starší soudce z Norwiche – Aleš Hendrych, Hospodyně – Lenka Šmídová, Duch masky – Jaroslav Březina, Ceremoniář – Jan Markvart, Městský vyvolavač – Pavel Novák, Čas – Petr Kolář, Harmonie – Lucie Šturcová, Moriska – Zdenek Horváth, Královnin přízrak – Tereza Havlíčková, Hráč na kvinternu – Jan Čižmář. Orchestr a a sbor Národního divadla, Kühnův dětský sbor. 3. 3. 2012, premiéra, Národní divadlo, Praha.