Filmově přitažený šroub osudu

19. 9. 2011, 8.04 | admin

Příběh nové guvernantky dvou osiřelých dětí, které jsou posedlé duchy její předchůdkyně a bývalého majordoma, vzbuzuje hrůzu a lítost zároveň. Působivá a promyšlená inscenace citlivě naznačila i problematiku týrání dětí.

Sally Matthews (The Governess) a Teddy Favre-Gilly (Miles), foto Wilfried Hösl

Sally Matthews (Guvernantka) a Teddy Favre-Gilly (Miles), foto Wilfried Hösl

The Turn of the Screw připomene v mnohém Brittenovu dřívější operu The Rape of Lucretia – svým komorním pojetím, psychologizováním i nepočetným orchestrem s klavírem. Narozdíl od Znásilnění Lukrécie zde ale autor nenastoluje morální dilemata a nevyslovuje žádné poselství. Nikdo se zde nevymezuje vůči zlu, nepojmenovává dobro, černá a bílá splývá do šedé. Šedá byla i inscenace Roberta Carsena, týká se to ovšem pouze převládající barvy kulis, rekvizit i kostýmů, nikoliv strhujícího účinku.

Julia Storm (Flora) a Stefan Leadbeater (Miles), foto Wilfried Hösl

Julia Storm (Flora) a Stefan Leadbeater (Miles), foto Wilfried Hösl

Režisér Robert Carsen se rozhodl ztvárnit divadelní představení filmovými prostředky a nemám na mysli zdaleka jen velmi střídmě používané filmové sekvence. Symetricky napsané dílo o prologu a dvou dějstvích po osmi scénách dělily zatmívačky prováděné pomocí posuvných černých stěn před jevištěm, které zároveň vytvářely rozdílné výřezy z celkového pohledu na scénu. Těmi se Carsen nenápadně hlásil k principům barokního divadla, podobně jako Britten k hudbě svého dávného předchůdce Henryho Purcella. Z šedivých odstínů zářil každý náznak barvy jako malý zázrak a připomínka života – téměř veškeré barvy ale obstarávala lidská kůže a světlo v přirozených odstínech žluté.

Sally Matthews (Guvernantka) a Ann Murray (Mrs. Grose), foto Wilfried Hösl

Sally Matthews (Guvernantka) a Ann Murray (Mrs. Grose), foto Wilfried Hösl

Samotné pojetí inscenace, která se ve shodě s libretem odehrávala někdy v polovině 19. století v anglickém venkovském sídle, bylo velmi realistické. Od prostředí, přes výhled z oken až k lístkům břečťanu, které se chvěly v pomyslném vánku. Herecká akce a filmové dotáčky však byly podřízeny psychologii postav a naplňovaly hororovou atmosféru celé opery. Videosekvence byly synchronizovány s živou akcí natolik dokonale, že se dařilo vytvořit na jevišti i další typicky filmový efekt, totiž prolínačku. Dvě zásadní filmové pasáže se odehrály na začátku a v závěru prvního dějství. První se omezila na detail tváře přijíždějící guvernantky a decentně mimicky ilustrované pochybnosti o jejím nadcházejícím zaměstnání. Druhá – zásadnější – prolnula duchy zemřelých s přízraky a traumaty minulosti a naznačila, že rodinní kostlivci tentokrát nejsou ani tak ukrytí ve skříních jako zastlaní v postelích. Vrhla také paprsek temného světla na vazbu mezi Quintem a chlapcem Milesem.

Komorní sestava vídeňských rozhlasových symfoniků podala excelentní výkon ve všech nástrojích, vyzdvihl bych především jemné, filigránsky dynamicky odstíněné a zároveň velmi pregnantní bicí a vzdušnou celestu charakterizující zjevení ducha zemřelého Petera Quinta. Hudební nastudování Cornelia Meistera bylo tempově umírněné s důrazem na budování napjaté atmosféry. Respektem k Brittenovu perfektně zpracovanému hudebně-dramaturgickému záměru byla inscenace prodchnuta i po hudební stránce.

Jennifer Larmore (Miss Jessel), foto Wilfried Hösl

Jennifer Larmore (Miss Jessel), foto Wilfried Hösl

Mírná tempa a komorní doprovod vyhovovaly i pěvcům, kteří se mohli soustřeďovat na jemné interpretační nuance. Pěvecké obsazení se sešlo vynikajícím způsobem, jednotlivé hlasy spolu skvěle souzněly a podtrhovaly krásu rafinovaných ansámblů. Pokud by si divák hleděl pěveckých hvězd a šel do divadla především kvůli Jennifer Larmore, byl by asi překvapen, že její role patřila spíš k těm menším. Obsazení si všímalo v prvé řadě vhodných hlasových i hereckých typů, a teprve potom jejich jmen. Americká mezzosopranistka byla „jen“ součástí skvěle pracujícího lidského mechanismu. Nikolai Schukoff zaujal lyrickým tenorem s dostatkem dramatického akcentu již v prologu, v roli zlého ducha Petera Quinta přidal ještě koloraturní techniku při mrazivě vábivém volání na Milese. Sally Matthews ztvárnila roli guvernantky vřelým a lesklým sopránem ve všech jejích psychologických odstínech, výborně jí sekundovala Ann Murray jako služebná. Představitelé dětských rolí podali vynikající výkony pěvecké i herecké. Eleanor Burke (Flora) – stejně jako její démon Miss Jessel – dramaturgicky poněkud upozaděná, ale dostatečně výrazná a dospěle ukázněná. Teddy Favre-Gilly přesvědčivý ve všech aspektech své složité postavy, navíc s pěkným sólovým výstupem v árii založené na rozdílných významech latinského slova „malo“.

Je až neuvěřitelné jak jednoduchými a uvážlivě volenými prostředky se povedlo docílit omamného účinku inscenace. Se střízlivě a zároveň rafinovaně napsanou operou dokonale korespondovaly použité hudebně-výrazové i inscenační postupy. Theater an der Wien vstoupil do nové operní sezóny vskutku impozantně.

Nikolai Schukoff (Prolog), foto Wilfried Hösl

Nikolai Schukoff (Prolog), foto Wilfried Hösl

Benjamin Britten: The Turn of the Screw (Pod koly osudu), libreto Myfanwy Piper. Hudební nastudování: Cornelius Meister, režie: Robert Carsen, scéna a kostýmy: Robert Carsen, Luis Carvalho, light design – Robert Carsen, Peter van Praet, video – Finn Ross. Prolog / Peter Quint – Nikolai Schukoff, Guvernantka – Sally Matthews, Mrs. Grose – Ann Murray, Miss Jessel – Jennifer Larmore, Flora – Eleanor Burke, Miles – Teddy Favre-Gilly. Orchestra ORF Radio-Symphonieorchester Wien. 17. 9. 2011, Theater an der Wien (premiéra 14. 9. 2011).

Zanechte komentář