Comments

2 responses to “Giuseppe Verdi: Rigoletto v královském provedení”

1. 

   Martin Bojda

   13. 10. 2013

   Překvapen, rád jsem si připomněl tuto nahrávku, která mi druhdy utkvěla zejména kvůli famóznímu, leč poněkud exhibičnímu a dramatické situaci protichůdnému vrcholu Serry i Nucciho ve finále 2. aktu (1:37). Kraus ovšem nahrál Rigoletta několikrát studiově, lépe, než zde, především již roku 1960 s Renatou Scotto a Ettore Bastianinim, kde zní (stejně jako oni) vskutku vévodsky, s grácií a brilancí , jimž tak umně dokázal dát jak mladistvost, tak panský, grandský lesk. I tady, v letech, triumfuje v ,,Possente amor mi chiama”. Navíc v té Florencii je řídil Gianandrea Gavazzeni, jeden z nejlepších a stylově nejautentičtějších italských dirigentů: poslouchat Verdiho s ním či Serafinem, a s dirigenty německými, to je vpravdě rozdíl… Kraus vedle Geddy snad nejlepším ne-francozským interpretem francouzských oper: ideální Romeo, Faust, Des Grieux… Ovšem Serra je výrazově chladná, podobně jako June Anderson, ,,pouze” virtuózní, a podobně Nucci představuje svou horší tvář, tj. – vůči jeho vystupování interviewovým překvapivou – hrubost, jakousi křičivost, zaměňování zvy-jádření za nechání za-znět, nedostatek kultury a disciplíny: očividně (ušislyšně) ukazuje, co mu chybělo do Cappuccilliho či Gobbiho, v duetu s Gildou v 1. aktu, jednom z nejkrásnějším, jež Verdi kdy napsal, v němž totiž sametové legato starcovy něhy ,,Deh, non parlare, misero, del tuo perdono bene” trestuhodně rozsype. ,,Bella figlia” dle mě od doby Carusa vskutku, jak to po něm Serafin žádal, neprovedl nikdo tak velkolepě jako Pavarotti (se Sutherland!): to byl výkon historický, epochový.

   Verdiovské výročí pro mě mnoho znamenalo a mnoho jsem se mu věnoval. A proto nedá mi to, abych k upomínce zde cosi nepřidal, zvlášť proto, že je spojena s mužem takové osobní a umělecké integrity, jakým byl Kraus. Podstata každého daru spočívá v jeho omezenosti: jak v tom, že je omezený, tak v tom, že omezuje, či by měl. Obdarován totiž člověk vždy může být dílčím, jednotlivým, jakkoli obsáhlým, a přijetím jednoho přinejmenším nejen v ,,náručí” získává, nýbrž i ztrácí, protože není, jakož i paměť či cokoli, schopna obsáhnout vše, cokoli. A toto omezení, jako všechnu konečnost, je třeba se učit chápat jako dar, už z poznání její možnosti jakožto odvozené od ne-konečnosti. A já jsem zkrátka přesvědčen, že člověk se nemůže hlásit k Verdimu, Hugovi a Krausovi, a zároveň ke kapelám, jež bývají a byla i nedávno zde propagována/připomínána. Některé věci se zkrátka vylučují, a já nemohu usilovat o vnitřní spříznění s étosem Krausovým, a zároveň nějaké … kapely. Prostě kapela je někde, a někde je Kraus, a kde je ona, není on, a pravdou není falešně tolerantní (-lhostejné, kvalitativně indiferentní) přijímání všeho. Nelze vytvářet ani falešné jednoty, ani falešné antagonismy, to ovšem neznamená, že určité kvality proti sobě reálně nestojí, nevylučují se. A jako se kupř., jak jsem sem napsal nedávno, podle mě vylučují katolicismus a církevní restituce, tak se vylučují Kraus/Verdi/Hugo a – třeba brněnské ,,scénické mystérium” Rusalky.

   Martin Bojda

   Reply
2. 

   Martin Bojda

   13. 10. 2013

   Dovolím si dodatek, neb právě na internetové stránce ,,Seznam” uviděné, že totiž dnes slaví svátek Renáta, mi dalo příměr v rámci opery samotné, ne mezi různými tzv. styly/žánry. Není-li slučitelná pravda Verdiho a (,,)pravda(“) kapely, pak nikoli ,,také”, nýbrž už vůbec není slučitelné znaní se k Renatě Tebaldi a kupř. Anně Netrebko. Nebo k Dietrichu Fischer-Dieskauovi a Brynu Terfelovi. Nebo ke Carlu Bergonzimu a Rolandu Villazónovi. Jak věděl Chesterton: ,,velkým lidským dogmatem je, že vítr pohybuje stromy, a velkou lidskou herezí je, že stromy pohybují větrem.“ Nuže, nemohu zároveň tleskat tě, kdož co služebníci nechávali do sebe vát Verdim, a těm, kdož si s ním – z pozice domněle jedině pravdu díla určujících – dělají, co chtějí, pokud jej rovnou neprodávají za pár jidášských v laciném alobalu marketové zábavy: srov. instantní expresismus popcornového Wotana Terfela. Člověk může přebíhat, ale právě vždy mezi jednotlivými cestami, a vždy na nějaké stojí, i kdyby přecházel. A jedna cesta je cestou Verdiho, Krause či Fischer-Dieskaua, a druhá je cestou Netrebko, Hvorostovského a kapel. Já uháním za prvými, nesnažím se určovat cestu sám s druhými. První vede do kopce a je náročná, romantická, protože si ji člověk sám nevytvaruje, nýbrž jen proto vskutku objevuje, že jiné vlastních projekcí; – a také jen proto může vskutku stoupat, kdežto druhá cesta ,,scénické mysterizace” nejen nestoupá, nýbrž ani nejde, neboť kdo klade pravdu díla do recepce, zůstává přešlapovat, hotov sám se určit kdykoli za vrchol. ,,Špatná totalita” pouhého nazření je možná blízká Wagnerovi, nikoli však Verdimu: to ví každý, kdo slyšel (ne jen poslouchal) jeho Requiem. Nádherně to u/po-chopil Franz Werfel ve svém ,,Románu opery”.

   Reply