Ignacius J. Reilly v románu Spolčení hlupců chodil do kina, kdykoli ho kolo Štěstěny unášelo směrem dolů. Respektive unášelo-li ho libovolným směrem. Pokud mě Štěstěna či Pech unesou za hranice, chodím do galerií. A nabitý chutí navštěvovat výstavy všeho druhu se obvykle i vracím.
Do Mnichova mě minulou neděli uneslo štěstí, provedení opery South Pole Miroslava Srnky byl opravdu mimořádný zážitek bez ohledu na národnost skladatele. Premiéra sama tedy byla dostatečnou událostí, která stála za cestu, přece jen jsem se ale ještě nějaký čas zdržel a věnoval se kromě práce jak městu samotnému, tak výstavám. Pro takovou zábavu samozřejmě není pitomější den než pondělí, kdy jsou muzea obvykle zavřená a v pořádkumilovném Německu možná i na dva západy.
Při courání po městě se mi ale přece jen připletlo do cesty muzeum lovu a rybářství – Deutsches Jagd- und Fischereimuseum➚. Zcela nesystémově bylo otevřeno – myslivci a rybáři patrně nemají nikdy volno a personál muzea je z toho jistě nadšený. Expozice vycpaných zvířat v realistických aranžích s fototapetami na pozadí ve mně probudily sentimentální vzpomínky na dětské objevování světa s dědečkem. V expozici ryb a rybářství jsem vydržel snad tři hodiny – řečeno terminologií lovců, byl to zásah na komoru. Napadlo mě přitom, že by v Moravském zemském muzeu mohli styl expozic aspoň trochu oživit a oprášit.
Při hledání Pinakothek der Moderne jsem pohrdl nahlížením do mapy i vyptáváním a spolehl se na vlastní odhad. Výstavní komplex tří slavných galerií➚ (Pinakothek Alte, Neue a der Moderne) se mi povedlo úspěšně minout, ale připletlo se mi do cesty Münchner Stadtmuseum s výstavou Nacionální socialismus v Mnichově➚. Je to výstava ve starém stylu: žádná interaktivita, kromě dobových filmových záběrů se nic nehýbe, nebliká ani nereaguje na pohyb, dotýkati se vystavených předmětů je zakázáno. Dobové materiály a panely s hutnými texty sledují vývoj nacionálního socialismu od jeho kořenů v letech 1918–19 přes vrchol po roce 1933 takřka k současnému neonacismu. Mít u sebe mapu a chuť bavit se s lidmi, všechno bych to minul.
Modernistickou galerii jsem potom přece jen našel a pokud bych se chtěl pyšnit a rozradostňovat jako Wanda Dobrovská➚ nad úspěchem českého skladatele, měl bych příležitost ještě u úspěchu českého inženýra: efektní místo v oddělení designu zaujímá mezi vystavenými automobily náš Tatraplan➚. Horší to bylo v zákoutí historie firmy Apple. Mnohé z vystavených produktů jsem sám používal a měl jsem pocit, že bych mohl do expozice umístit sám sebe jako další exponát. Pinakothek der Moderne ale není na přírodniny ani na zvěř orientovaná. Aktivní kustod se mě pokoušel nasměrovat ke slavným malířům a když jsem mu řekl, že mě současné umění zajímá víc než Picasso, vypadal potěšeně. Sám pro sebe jsem objevil obrazy Amelie von Wulffen.
Cestou zpět jsem se zastavil v Praze na premiéru Madam Butterfly ve Státní opeře. Představení bylo pro nemoc představitelek hlavní role zrušené – přejme tedy Marii Kobielské i Christině Vasilevě brzké uzdravení. Ve mně ovšem zůstala tradiční chuť pokračovat v galerijním obžerství probuzeném v cizím městě. V Museu Kampa➚ jsem se byl podívat na výstavu Rytmus věnovanou výtvarníkovi, typografovi a scénografovi Liboru Fárovi (1925–1988). Jeho dílo znala celá Praha z plakátů Činoherního klubu a celá republika z typografické úpravy edice detektivek 3x… nakladatelství Magnet. Užitá grafika zaujímala na výstavě výrazné, i když prostorově méně významné místo proti volným asamblážím, kolážím a obrazům. Rytmus hraje v díle Libora Fáry – jinak adepta jazzového bubenictví – opravdu mimořádnou roli.
Přece jen mě ale na Kampě poněkud otravovalo několik věcí, které jsou v různých variacích v našich galeriích běžné. Fárova výstava je umístěná ve dvou patrech. Když ji chce návštěvník projít, musí třikrát ukazovat vstupenku – jednou při vstupu do domu, potom ještě v každém patře zvlášť. V obou patrech dohromady je potom kromě výtvarného umění konfrontovaný se žvanícími kustodkami, které si dlouhou chvíli krátí hovory s kýmkoli, kdo je zrovna po ruce. Nechci tím říct, že v Pinakothece bylo ticho, ale zvuky videoinstalací a komentovaných prohlídek do galerie patří a mluví k věci. Chatičku na Vysočině a zkažené zuby nejmladší neteře je lepší probrat třeba v čekárně u doktora.
Dnešní matiné jsem věnoval jazzu, který měl tak rád Libor Fára: byl to v jeho mládí symbol svobody a neomezené možnosti vyjádření. Připomeňme si při té příležitosti, že v pátek 12. 2. začíná koncertem Wyntona Marsalise v Sono Centru letošní JazzFestBrno➚. Pro dnešek jsem ale vybral album Sound, které v roce 1966 natočil saxofonista, klarinetista a flétnista Roscoe Mitchell. Popravdě je to spíš volná improvizace než jazz, ale kdo se má s těmi žánry pořád otravovat. Dále hrají Lester Bowie (trubka, křídlovka, harmonika), Lester Lashley (trombon, violoncello), Maurice McIntyre (tenor saxofon), Malachi Favors (kontrabas) a Alvin Fielder (bicí).
Leave a Reply