Svoji koncertní sezónu zahájila v neděli Filharmonie Brno, lákadel bylo kromě samotného programu hned několik. Orchestr se vrátil na místo svého dávného působení, tedy Stadion na Kounicově ulici, který má pro brněnské publikum ohromné charisma. Koncert dirigoval stále úspěšnější Jakub Hrůša a sólistou večera byl houslista Milan Pala. Hrál se Leoš Janáček, Béla Bartók a Antonín Dvořák.

Koncert zahájil novodobý patron Brna Leoš Janáček, repsektive jeho skladba Žárlivost zamýšlená původně jako předehra k opeře Její pastorkyňa. Po ní následoval Koncert pro housle a orchestr č. 2 Bély Bartóka. Druhou část programu po přestávce tvořil cyklus symfonických předeher Antonína Dvořáka V přírodě, Karneval a Othello.

Čtyři předehry v jednom programu by mohly na první pohled vzbudit dojem směsky populárních hudebních čísel, ale nebylo tomu tak. A to i navzdory tomu, že Dvořákovy uvedené předehry určitě patří k oblíbeným skladbám a Karneval je vyložený symfonický hit. Předehry V přírodě, Karneval a Othello totiž tvoří opravdu cyklus propojený jednou hudební myšlenkou, která jím prochází. Dvořák skladby jako jeden celek i promýšlel, i když mají nakonec každá své opusové číslo a běžně se hrají samostatně.

Téma se proplétá skrz všechny tři skladby jako berliozovská utkvělá myšlenka. Lze o ní uvažovat a vnímat ji čistě hudebně, ale také si ji představit jako životní sílu: všudypřítomnou bez ohledu na směr, kterým zrovna působí. Dvořák svůj cyklus i myšlenku navíc nechává vyrůst z přírody, podobně jako Richard Wagner Prsten Nibelungův. Dvořák se právě při kompletním provedení všech tří předeher projeví jako programně uvažující novoromantický autor. V programu nedělního koncertu se navíc závěrečný Othello spojil v mimohudebním oblouku s úvodní Janáčkovou Žárlivostí.

• Filharmonie Brno. Úvodní koncert sezóny 2016/17 na ČRo 3 Vltava➚

Béla Bartók dokončil svůj druhý houslový koncert v roce 1938. Politická situace a narůstající moc fašismu se jistě promítá do jeho tragického, ale především emocionálně rozvířeného vyznění. Harfa v úvodu vzbudí klamný dojem klidu, z nějž vytryskne divoké dvanáctitónové téma houslí (ačkoliv skladba jinak není dodekafonická). Téma první věty později zpracovává jako variace třetí věta a druhá věta je také napsaná jako téma s variacemi. Variační prvek byl tedy přítomný prakticky v celém programu večera kromě Janáčkovy Žárlivosti, která svou rázností a úsečností splnila funkci slavnostní fanfáry. Bartókův koncert se na ni napojil jako mohutný proud hudby, při níž si neoddechne nikdo – interpreti ani posluchači.

Milan Pala je houslista, jehož přístup ke hře je až živelný, housle mají v jeho rukou zemitý a masivní zvuk směřující až k jakési tónové brutalitě. Pořád samozřejmě v rámci klasické techniky, ale mimo líbeznou a prvoplánově kultivovanou zpěvnost. Pala přitom hraje lehce a posluchač ani při všem tom zvukovém přívalu nemá pocit, že z houslí lítají třísky. K Bartókovi se Palův přístup mimořádně hodí zvukem i lehkostí – Bartók byl navzdory vystupňované emocionalitě v zásadě tichý autor. Jeho Druhý houslový koncert nedopřeje sólistovi chvíli pohody, je to nepokojný part, který vlastně nikdy nesetrvá na kantiléně, ale střídá neklidná místa s virtuózní zběsilostí. Milan Pala je pro něj ideální typ interpreta.

Bartókův koncert ovšem není výzva jen pro sólistu, ale také pro dirigenta, který musí uhlídat nejen dynamiku doprovodu, ale i jeho komplikované vnitřní předivo. Jakub Hrůša k tomuto úkolu přistoupil s odzbrojující samozřejmostí, která ovšem nutně musela být výsledkem pečlivé přípravy. Doprovod u Bartóka není jen orchestrální kulisa, ale jako by se v něm potkávaly další protichůdné emoce, které spolu svádějí permanentní souboje a je na dirigentovi, aby tyto vnitřní hlasy udržel v jejich křehké soudržnosti a nenechal je vybuchnout. Bartókův houslový koncert díky Jakubu Hrůšovi vyzněl nesmírně působivě jako celek. Odrazil se přitom od Janáčkovy předehry, s níž našel společný zvukový obraz. Cyklus předeher ve druhé části večera se rozezněl do velkého zvuku, který hudbě Antonína Dvořáka ohromně sluší. Patří k němu přinejmenším stejně jako jistá klasicistní čitelnost, kterou se ovšem Jakubu Hrůšovi podařilo bez ztráty zvukové mohutnosti zachovat.

Filharmonie Brno se svým posluchačům rozhodně zavděčila a odvedla kvalitní výkon. Není možné se ještě jednou nevrátit k Bartókovu koncertu, který byl určitě nejobtížnějším číslem večera. Orchestr ukázal, že je schopen se vypořádat s velmi náročnými úkoly, když se nechá dostatečně motivovat a uvěří hudbě, kterou hraje. Při poslechu v akusticky mnohem příznivějších podmínkách, než má pro symfonické koncerty Janáčkovo divadlo, se několikrát vetřela myšlenka, že by orchestr nepotřeboval jen dobrý sál, ale také lepší smyčcové nástroje. Orchestr jinak zněl kompaktně, hutně, občas zazlobily nějaké rytmické drobnosti. Celkový dojem z koncertu byl ale výborný, Filharmonii Brno svědčila dramaturgie, hudební vedení Jakuba Hrůši i akustika sálu na brněnském Stadionu.

Stadion na Kounicově ulici je funkcionalistická stavba pocházející z doby velkého rozmachu Brna po první světové válce. Původně zde byl postaven veletržní pavilon, ten později město věnovalo Sokolu, který nechal přistavět tělocvičny a společenské centrum. Právě v něm se konala například světová premiéra Glagolské mše a na Stadionu jsou stále i varhany, které v ní hrály. Filharmonie Brno tu koncertovala od svěho vzniku v roce 1956 a koncerty vážné hudby se tam konaly ještě v 80. letech. Taky tu ale bývaly větší rockové koncerty, plesy a podobně – byl to takový funkcionalistický kulturák. Asi největším handicapem pro současné koncertní využití je zřejmě nevyhovující zázemí a samozřejmě i to, že by se orchestr musel na každý koncert stěhovat ze svého současného sídla v Besedním domě.

Stadion má ovšem pořád svoje kouzlo, jak se mohli posluchači přesvědčit tuto neděli, ale třeba i v roce 2014, kdy se zde opakovala zmíněná premiéra Glagolské mše v rámci festivalu Janáček Brno. Řešení pro kvalitní koncertní provoz to v současné době ale není – i to nedělní koncert jeho návštěvníkům připomněl. Příchod přes vstupní halu lemovaly rollupy s portréty patronů plánované stavby nového sálu a jejich „motivačními citáty“. Ty návštěvníkům jasně a nejspíš i záměrně připomínaly, že jdou do provizoria. Memorandum o financování výstavby nového koncertního sálu schválili brněnští zastupitelé v pondělí na mimořádném zasedání➚

Leoš Janáček: Žárlivost, Béla Bartók: Houslový koncert č. 2, op. 112, Antonín Dvořák: V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. Hudební nastudování – Jakub Hrůša, Milan Paľa – housle, Filharmonie Brno. 18. 9. 2016, Stadion (Kounicova), Brno.