Fibich, Dvořák a trocha poezie

Dnes uplynulo sto let od úmrtí Jaroslava Vrchlického, připomeňme si proto spojení hudby s poezií a nejen s tou jeho v díle Zdeňka FibichaAntonína Dvořáka. Stanice Vltava si dnes velkého básníka všímá velmi pilně. Pro Českou televizi by byla zřejmě příliš i ta Noc na Karlštejně v muzikálové úpravě s písněmi Karla Svobody a texty Jiřího Štaidla – inu, instituce veřejné služby.

Na krajích dnešního matiné stojí symfonické básně na motivy básní literárních, myslím, že ještě stále notoricky známých. V úvodu je to Toman a lesní panna Zdeňka Fibicha a na konci Holoubek Antonína Dvořáka (v živé nahrávce Václava Talicha z roku 1954). Mezi nimi jsou dvě části opery Armida – Antonín Dvořák se obrátil k jednomu z nejfrekventovanějších námětů v operní historii, ovšem ve ztvárnění Jaroslava Vrchlického. Ten je také autorem libreta k velkolepé melodramatické trilogii Hippodamie – úryvek z prostředního dílu nazvaného Smír Tantalův přeruší Armidu. Árii Za štíhlou gazelouArmidy zpívá Lucia Poppová, milostnou scénu ze třetího dějství Milada ŠubrtováIvo Žídek. Ve Smíru Tantalově recitují Jaroslava AdamovskáZdeněk Buchvaldek.

Rinaldo opouští Armidu, Giovanni Lanfranco, 1614

Rinaldo opouští Armidu, Giovanni Lanfranco, 1614


Comments

One response to “Fibich, Dvořák a trocha poezie”

  1. Martin Bojda avatar
    Martin Bojda

    Děkuji za připomenutí, nečekal jsem, že se o výročí našeho největšího básníka na Internetu dočtu. Je fatálně ostudné, že dosud nemáme k dispozici souborné (kritické) vydání díla jednoho z největších evropských básníků přinejmenším své doby!! Kdyby byl Vrchlický (stejně jako Březina či Mácha) Němec, dávno by existovaly jemu se věnující spolky, nadace, vydávaly by se ročenky, psaly studie, rozbory, jeho dílo by bylo reprezentativně vydáno… V naší kulturní/intelektuální obci ovšem nikdo necítí potřebu se konfrontovat s minulostí, překonávat ji obsažením, ne vytěsněním; – platí i o operních režiích. Heidegger uprostřed života psal jednu knihu o Nietzscheovi, Kantovi či Hölderlinovi za druhou, Adorno každou část své Filosofie nové hudby uvádí citátem z Hegela, každý pořádný německý filosof cítí nutnost vyrovnat se s národními ,,klasiky”, zejména Kantem a Hegelem; Chesterton napsal knihy o Dickensovi, Thackerayovi, Chaucerovi, viktoriánské literatuře, Shawovi, Tolstém a dalších; který náš básník či filosof se konfrontuje s Vrchlickým nebo Palackým, dříve než zasedne, aby obohatil náš svět svým volným veršem? Jak je možné, že takovou událost, jako je 100. výročí Vrchlického úmrtí, neslavíme, nekonají se (zřejmě) žádné konference, nevydávají sborníky? Vrchlický toho za život vykonal více než kdo jiný, díky lidem jako on je čeština češtinou a česká kultura něco znamená – a dnes si mnozí připadají tak ,,top”, že se ani nezmůžou na ČETBU jedné jeho básnické sbírky – on jich NAPSAL mnoho desítek! Který náš spisovatel je natolik SVÉBYTNÝ, aby tolik navazoval, překládal – jednou Danta, podruhé Goetha, potřetí Shakespeara, počtvrté Huga…?!

    Na co se ale zdržovat Vrchlickým, což? Nic jako umělecké dílo přece objektivně neexistuje, nic jako pravda neexistuje, nejlepší verš je ne-verš, hudba je jen k zábavě atp. – toť estetika, kterou se my měříme s Vrchlickým! Druhdy jsem přemýšlel, kdo u nás co připraví příští rok, kdy uplyne 200 let od narození Kierkegaarda, Wagnera a Verdiho. Ale co by kdo chystal, když Vrchlického promlčeli?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *