Poslední letošní premiérou ve Vídeňské státní opeře byla nová inscenace komedie Giuseppe Verdiho Falstaff. Jedná se o fantastický epilog jinak veskrze vážného díla geniálního hudebního dramatika. Zvědavost a zájem ale bezpochyby vzbuzovali také Zubin Mehta u dirigentského pultu a režisér David McVicar.

Ještě před začátkem představení na sebe stáhne pozornost opona: připomíná strom světa i rodokmen, Hernův dub i parohy najednou. V jeho centru – v místě, kde se rozvětvuje kmen – sídlí Sir John Falstaff. V něm se spojuje nebe se zemí i celý svět, který mohutný rytíř zároveň nese na své hlavě.

Po vytažení opony na sebe strhne pozornost scéna, bohatě a požitkářsky zaplněná, nezůstává na ní aní kousek volného místa stejně jako v povaze titulního hrdiny. Každé místo se musí využít, obrovská postel ani dlouhý stůl tu nejsou pro meditace, ale pro zábavu. Falstaff je antibuddhista, který skládá ze všech světských radostí poněkud humpolácké puzzle. Ale nakonec se – sám vnitřně nezměněn – vysměje všemu včetně sebe.

Hudba zůstává zdánlivě v druhém plánu, plyne samovolně, až si člověk ani neuvědomuje, jak je těžká. Rytmické zvraty, jeden nástup za druhým, to všechno jako by ani nebylo a běželo samo od sebe. Kdo neviděl do orchestru, ten si ani neuvědomil, že má Zubin Mehta plné ruce práce.

Falstaff představuje v díle Giuseppe Verdiho tak radikální a osobní element, že je těžké jej do nějaké „autorské linie“ vůbec zařadit, i když verdiovský styl se pochopitelně nezapře. Žádné velké árie tu nejsou, lépe řečeno: nejsou tu vůbec žádné árie. Pokud by chtěl někdo mluvit o italském sprechgesangu, ve Falstaffovi ho najde. Ohromný, plastický a proměnlivý recitativ začne po několika úvodních akordech orchestru a plyne přes všechna tři dějství, dokud nevyvrcholí závěrečnou osmihlasou fugou. Občasný ariózní monolog jen připomene, že posluchači opravdu nejsou ve světě konvenční italské opery.

Takřka osmdesátiletý Verdi ve Falstaffovi hudebně směřoval kamsi do budoucnosti. Opera měla premiéru v únoru 1893, jen osm dní po Pucciniho Manon Lescaut a tři roky před Bohémou. Puccinimu trvalo ještě přes dvacet let, než se odhodlal k ansámblové komedii Gianni Schicchi, a to si ani při její jednoaktové stopáži nedovolil ji neopepřit aspoň dvěma efektními áriemi včetně hitu „O mio babbino caro“. Verdi napsal Falstaffa víc pro sebe než pro publikum a uzavřel své operní dílo hudbou neskutečně niternou a rafinovanou zároveň. Komický námět je jen falešná stopa pro ty, kdo se v divadle neobejdou bez trochy zábavy. Libreto přitom není žádná pomůcka, aby bylo o čem hrát. Arrigo Boito napsal pro Falstaffa skvělý jevištní text, jehož vtip a mnohovrstevnatost si s hudbou v ničem nezadá.

„Svět je jen fraška a všichni jsou blázni,“ zpívá Falstaff v závěrečném poselství, k němuž se postupně přidávají hlasy všech ostatních v propracované polyfonii. Verdiho opera se pod veselým, až zlehčujícím povrchem dívá na svět v celé jeho složitosti, spletitost hudební struktury je obrazem spletitého světa, kterému není lehké porozumět. Vzájemně provázané informace netvoří lineární proud, ale pohyblivou matici, v níž žádný prvek nemá trvalé místo. Hudba Falstaffa obstojí jako hudební obraz dnešního světa, i kdyby k ní nebylo ani slovo textu. Navíc intriky, výmysly, sebeklamy – nic není pravda, ale mohla by být.

Zubin Mehta provedl pěvce i orchestr celým představením především plynule. To vzhledem ke komplikované partituře není žádná samozřejmost a Falstaff pod jeho rukama působil jako lehká procházka. Jiná věc ovšem je, zda nebyla až příliš lehká. Nic se nesypalo, všechno drželo pohromadě, ale v provedení bylo málo kontrastů. Z dominujících dřevěných dechových nástrojů by šlo jistě vytahat víc barev, orchestr mohl určitě hrát víc symfonicky a méně jako doprovod. Je samozřejmě otázka, kolik bylo zkoušek na dílo, které ani pro orchestr Vídeňské státní opery není každodenní záležitostí. Celá věc se ještě potřebuje usadit a víc dbát na nuance, jakkoli celek zní dobře (i vtíraly se vzpomínky na to, jak se orchestr postupně během premiéry „usazoval“ Jakubu Hrůšovi při nastudování Věci Makropulos➚).

Představení stálo na sezpívaných ansámblech, z nichž se vydělovalo několik pěveckých individualit. Na prvním místě to byl Ambrogio Maestri jako Falstaff. Má pěkný, charakteristický a průrazný baryton – přitom ale vláčný a krásně lyricky vedený. Skrze něj dal své roli hodně života i přesvědčivosti. Ludovic Tézier jako Ford s ním sehrál vyrovnanou partii v přestrojení za pana Fontanu ve druhém aktu. Dialog dvou barytonů měl jiskru a švih.

Marie-Nicole Lemieux zapívala Mrs. Quickly výrazově skvěle, jako komicky důstojná doručovatelka poselství pro Falstaffa, a potom když přehrávala jejich rozhovor Alici Ford a Meg Page. Jen vibrata by se u ní sneslo o kus míň. Paolo Fanale jako Fenton vnášel do celkového zvuku opery mladistvé tenorové světlo, Hila Fahima jako Nanetta byla poněkud v jeho stínu. Carmen Giannattasio jako Alice Ford a Lilly Jørstad jako Meg Page, byly spíš součásti zdatného kolektivu než výrazné individuality.

Ve Falstaffovi se jednotliví pěvci hodnotí strašně těžko, vzhledem k charakteru opery je důležitější jejich vzájemná spolupráce. Zdálo se, že se zezačátku poněkud hledají, ale s postupujícím časem představení také nacházejí a spojují do přesvědčivého výkonu. Tyto premiérové bolesti se bohužel nevyhýbají ani nejlepším operním domům a hektičnost běžného provozu k jejich léčení také nijak nepřispívá.

Režisér David McVicar vytvořil velmi klasického Falstaffa v historií spíš volně inspirovaných kostýmech Gabrielle Dalton. Evokovaly Shakespearovu dobu, stejně jako lávka nad jevištěm evokovala alžbětinské divadlo. Bylo to dobré řešení pro paralelní ansámbly či komentáře k dění na jevišti. Scéna Charlese Edwardse vůbec dominovala celkovému řešení inscenace, režijní vedení postav nebylo příliš přesvědčivé. David McVicar umí perfektně pointovat vtipné situace, gradovat je k neočekávaným vrcholům a zpestřovat množstvím vedlejších drobností. Verdiho Falstaff ale na vtipných situacích nestojí, je to spíš brilantní operní konverzačka. McVicarova režie se uprostřed scénického řešení nakonec jaksi ztrácela a nenalézala odpovídající vyjádření.

Falstaffův hospodský příbytek udivoval rafinovaným nepořádkem, logicky s ním kontrastoval uspořádaný domov manželů Fordových, v němž se i možnost nějaké schovávačky musela narychlo vytvořit. Noční scéna u Hernova dubu byla magicky krásná. Ale postavy se v tom všem pohybovaly jaksi neohrabaně, jako by je David McVicar vedl jen na základě textu a dynamiky, a ne hudby jako celku. Krásně vypadající představení svůj vnitřní pohyb a logiku vycházející z partitury nenacházelo. Člověk chvílemi zatoužil po brilantním koncertním provedení Falstaffa, které by nekompromisně bez všech jevištních pomůcek všem vytřelo zrak. Verdiho poslední opera k tomu má úplně všechny předpoklady.

Falstaff má před sebou ve Vídeňské státní opeře ještě čtyři reprízy – 7., 9., 12. a 15. prosince.

Giuseppe Verdi: Falstaff, libreto Arrigo Boito. Dirigent – Zubin Mehta, režie – David McVicar, scéna – Charles Edwards, kostýmy – Gabrielle Dalton, světla – Paul Keogan. Ambrogio Maestri – Falstaff, Ludovic Tézier – Ford, Paolo Fanale – Fenton, Carmen Giannattasio – Alice Ford, Hila Fahima – Nannetta, Marie-Nicole Lemieux – Mrs. Quickly, Lilly Jørstad – Meg Page, Thomas Ebenstein – Dr. Cajus, Herwig Pecoraro – Bardolfo, Riccardo Fassi – Pistola. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 4. 12. 2016, Wiener Staatsoper, premiéra.