Do českých kin dorazil film Marguerite pojednávající o ženě tak bohaté, že si jí nikdo nedovolil říct, jak špatně zpívá. Jeho skřehotavou múzou byla Florence Foster Jenkins, skutečná postava a smutné obveselení dějin operního zpěvu. Obě dámy mají společnou přinejmenším jednu věc: svým neumětelstvím, neschopností přijmout realitu a zaujmout k ní pevný postoj nenapáchaly žádné škody. Kdyby se točil podobný film o současné české vládě, bylo by to horší.

Bylo by naivní si myslet, že všichni občané Německa jsou z přílivu imigrantů nadšení a těší se, až jich přijede víc. Obyvatelé jsou v názorech na řešení krize rozpolcení podobně jako u nás, někteří chtějí pomáhat, někteří se bojí, jiní jsou striktně pro uzavření hranic. Nápisy „refugees welcome“ jsem viděl poprvé v Drážďanech začátkem května. Nejdřív na okně Akademie výtvarných umění a považoval jsem to za studentskou akci. Transparent s nápisem „Země, která nechrání cizince, rychle upadá,“ už působil oficiálnějším dojmem. Nápis „Dům plný cizinců! Pýcha nezávislého státu“ na jedné z budov Státních uměleckých sbírek začal vzbuzovat dojem cílené kampaně. Ten završily prapory před budovou opery: „Otevřené oči. Otevřená srdce. Otevřené dveře. Lidská důstojnost je nedotknutelná.“ Oficiální stanoviska k uprchlické krizi byla strategicky rozmístěná na turisticky nejatraktivnějších místech města, v centru, kudy aspoň občas projde každý. Dojemně se shodovala s nálepkami na dveřích anarchistických barů: „Kein Platz für Pegida.“

Pegida➚ – tedy Evropští vlastenci proti islamizaci Západu – je hnutí, s nímž údajně sympatizuje i šéf slavného orchestru Staatskapelle Dresden Christian Thielemann. Do jeho mimohudební pověsti to vcelku zapadá, ale drby tu nechci rozebírat. Ostatně jsem přesvědčený, že každý si může myslet, co chce. Spousta lidí je ale ustrašených, bojí se iracionálních nebezpečí a potřebuje se přimknout k jasně formulovanému stanovisku. To je smysl kampaně, kterou jsem v Drážďanech na jaře viděl, a kterou tak zoufale postrádám tady. Jasná stanoviska o to bystřeji a intenzivněji formulují a všemi prostředky distribuují lidé, kteří ze strachu a xenofobie těží. Lžou, překrucují, obratně využívají lidské důvěřivosti i obav, dostávají prostor v médiích – sledovanost je sledovanost.

Nevyčítám české vládě, že nad komplexním přístupem k řešení mimořádné krize přemýšlí. Vyčítám jí, že neřekne jasně, k čemu chce aspoň rámcově dospět a především na jakých principech toho chce dosáhnout. Kdyby to udělala, pravděpodobně by ubrala hodně podpory šiřitelům paniky. Není ale schopná vydat ani rozumné prohlášení, za kterým by jednotně stála. Neumí se domluvit, neumí zaujmout postoj, neumí nic jednoznačně zformulovat. A narozdíl od mizerných zpěvaček tím páchá hrozné škody jak uvnitř společnosti, tak ve vnímání naší země v zahraničí. Ale my přece umíme vypadat jako idioti – jen škoda, že to nezůstává u těch pověstných ponožek v sandálech.

• Marguerite, režie Xavier Giannoli – český trailer➚

České vládě a všem, kdo jsou ochotní to poslouchat, dnes zpívá Florence Foster Jenkins. Dělala z celého srdce to, co měla ráda, a nikomu tím neublížila – leda snad sobě. Na klavír hraje Cosme McMoon.