Claude Debussy dokončil podobně jako Beethoven jedinou operu a podobně jako Beethovenův Fidelio se stala mimořádným dílem v dějinách hudebního dramatu. Nová inscenace impresionisticko-symbolistního mystéria Pelléas a Mélisanda měla premiéru ve Vídeňské státní opeře 18. června.
Pelléas a Mélisanda je dílo tiché úzkosti nad mlhavostí reality a neuchopitelností pravdy. Skoro celá opera se odehrává na starém hradu ohroženém válkami a nebezpečím, na noc se zavírají brány, takřka nikdy tam nesvítí slunce. Stejně temný a nejasný je ale celý děj i postavy – o nikom se neví, kde se vzal, hrad stojí v neznámém čase na neznámém místě, o nebezpečích zvenku se tu mluví, ale nikdo neřekne, v čem spočívají.
Golaud najde při lovu v lese dívku Mélisandu. Neví, odkud přišla ani kdo je, a vezme si ji za ženu. Když ji ale přivede na rodinné sídlo, Mélisanda se sblíží s Golaudovým bratrem Pelléem Golaud a Pelléas mají společnou pouze matku, jejich otcové do děje přímo nevstupují a hlavou rodu je jejich dědeček Arkel. Ten chtěl Golauda oženit s jinou ženou, ale sklání se před osudem. Golaud žárlí, chce po svém synovi Ynioldovi, aby Pelléa a Mélisandu špehoval a nakonec svého bratra zavraždí při jeho posledním setkání s Mélisandou před odjezdem z hradu, ačkoli k žárlivosti nenašel žádný opravdový důvod. Mélisanda zemře po porodu Golaudova syna a hrad zůstává tichý, truchlivý a o něco prázdnější než předtím.
Pelléas a Mélisanda je v zásadě rodinné drama s milostným trojúhelníkem v centru a veristický skladatel by ze samotného námětu s přehledem vytěžil drastickou historii se strašlivými scénami hádek a exaltovaných citových výlevů. Pro převratnost Debussyho uvažování je dobré si uvědomit, že začal svou operu psát v roce 1892 a její premiéra v pařížské Opera Comique se konala v roce 1902. To je úsek, který lze přibližně vymezit operami Komedianti a Tosca, byla to doba, kdy v operních divadlech bez výjimky vládnul právě verismus a válcoval v podstatě všechno, co mu přišlo do cesty. Proti divadlu ostře zobrazované skutečnosti postavil Debussy hudební sen, v němž se fortissimo a krajní hlasové polohy takřka nevyskytují. Z dnešního hlediska je těžko neuvěřitelné, jak dlouhý je život díla, které se zřeklo v podstatě všech vnějších efektů.
Debussy kromě Pelléa a Mélisandy žádnou operu nedokončil a do velkého operního projektu se už nikdy nepustil. Zároveň se také jedná o doklad Debussyho ambivalentního vztahu k hudbě Richarda Wagnera – používání příznačných motivů i osudovost díla připomene Tristana a Isoldu, orchestrace Parsifala. Debussy se ale zároveň obrací až k počátkům francouzské opery, k Lullyho a Rameauovým tragédiím. K těm vede už pětiaktové schéma, orchestrální intermezza evokují balety – kdysi ve francouzské opeře de facto povinné – a především zacházení s textem. To vůbec nepřipomíná sprechgesang, ale spíš nepřetržitý, plastický recitativ. Orchestr je propracovaný symfonickým způsobem, ale nehraje „komentáře“ jako u Wagnera. Proud hudby vychází z textu, jeho plynutí a těžko uchopitelného, poetického obsahu. Debussy napsal věc velmi starou a velmi novátorskou zároveň.
Pelléa a Mélisandu nastudoval ve Vídeňské státní opeře dirigent Alain Altinoglu – v současné době šéfdirigent bruselského Teatre de la Monnaie, kde se v roce 1907 odehrálo první provedení opery mimo Francii. Jeho nastudování bylo perfektní a orchestr hrál skvěle. Snad chybělo víc poetického vzletu, ale je dost možné, že se dostaví s reprízami, až se nastudování usadí. Orchestr byl barevný, čitelný a přitom dynamicky umírněný. Právě dynamická stránka Pelléa a Mélisandy je naprosto klíčová a od jejího zvládnutí se odvíjí úplně všechno. Orchestr musí v nízké dynamice zvládnout množství barevných nuancí, podporovat pěvce, ale nesmí sklouznout do role druhořadého doprovodu. Alain Altinoglu zvládl Pelléa a Mélisandu po všech stránkách výborně a položil základ k tomu, aby publikum dostalo operu v plné kráse.
Premiéroví pěvci nezůstali nic dlužni pověsti, která je provází. Role bratrů Pelléa a Golauda jsou obě pro baryton, na jevišti se tak potkali Adrian Eröd a Simon Keenlyside – vynikající volba pro tyto role po všech stránkách. Oba pěvci odpovídali svým postavám hlasově – Keenlyside má pro Golauda sytý, objemný baryton, Eröd má výrazně světlejší barvu atakující až tenor. Oba jsou také vynikající herci. Působili zcela věrohodně jako bratři bez společného otce – blízcí a vzdálení najednou. Sopranistka Olga Bezsmertna v roli Mélisandy se mezi touto barytonovou nádherou prosadila jemně svítivým, opalizujícím a bezvadně kontrolovaným hlasem. Sopranistka Maria Nazarova v roli chlapce Yniolda ztvárnila skvěle dětskou hravost i strach. Děda Arkela a matku sourozenců Geneviève zpívali basista Franz Josef-Selig a sopranistka Bernarda Fink, tedy rovněž prvotřídní a do správných rolí obsazené síly.
Režisér a zároveň autor scény i světel Marco Arturo Marelli vzal z libreta vracející se téma vody. Scéně dominovalo jezero, kolem kterého a v něm se odehrávalo celé drama. Těžko uchopitelný živel se stal obrazem stejně těžko uchopitelné reality. Na řehu jezera nejen našel Golaud Mélisandu, ale byl kolem něj postaven i hrad – stavba neměla snad jediný pravý úhel a všechny cesty směřovaly šikmo směrem k vodě. Zásadní rekvizitou byla loďka, na které vezl Pelléas Mélisandu ve druhém dějství, posloužila i jako žebřík při sledování údajných milenců a Mélisandu na ní odvezly v úplném závěru služebné do zapadajícího slunce. Nebo vycházejícího – těžko říct. Jakkoli to při popisu působí jako laciné klišé, zafungovalo bezvadně a rudý svit na obzoru se prozářil šedomodrou inscenací s ohromnou silou. Marelli vedl pěvce decentně a jeho styl se s Pelléem a Mélisandou setkal v podstatě ideálně – narozdíl od loňské Turandot, jejíž extatická rovina se ve výtvarném a málo dramatickém pojetí trošku ztratila. Hudební nastudování, pěvecké výkony a režie tvořily v Pelléovi a Mélisandě vyrovnanou jednotu na vysoké úrovni.
Nezajet si na některou z repríz by byla přinejmenším škoda, hrát se bude dnes a potom ještě 27. a 30. června. Pro seznámení s operou lze v každém případě doporučit nahrávku, kterou pořídil dirigent André Cluytens v roce 1956 – to je naprostá stylová klasika s Jacquesem Jansenem a Victorií de los Ángeles v titulních rolích. A potom pro kontrast nahrávku Pierra Bouleze z roku 1970 – Boulez akcentoval motivickou a dramatickou linku a byl viněn kritikou že „zwagneroval“ Debussyho.
Claude Debussy: Pelléas et Mélisande, libreto podle hry Maurice Maeterlincka. Hudební nastudování – Alain Altinoglu, režie, scéna a světla – Marco Arturo Marelli, kostýmy – Dagmar Niefind. Arkel – Franz-Josef Selig, Geneviève – Bernarda Fink, Pelléas – Adrian Eröd, Golaud – Simon Keenlyside, Mélisande – Olga Bezsmertna, Yniold – Maria Nazarova, Doktor – Marcus Pelz. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 18. 6. 2017, Wiener Staatsoper, premiéra.
Leave a Reply