Žebříčky, ceny, zlaté sošky a červené koberce: nemusí to být zrovna předávání Grammy a Oscarů, aby publikum přešlo do módu vzrušeného očekávání, přemýšlení o vlastních tipech a zodpovědného okusování tužky při vyplňování lístků v diváckých anketách. Národní divadlo Brno letos rozšířilo ceny svého časopisu Diva kromě diváckých také o ceny kritiků a teoretiků. K účasti jsem byl vyzván i já, takže tentokrát ani moje tužka nezůstala suchá.

Cena Diva se uděluje za kalendářní rok 2016, takže se v nominacích sešly inscenace z konce minulé a začátku aktuální sezóny, dvě z nich se navíc konaly v rámci festivalu Janáček Brno➚. Celkem je tu šest představení, mezi nimi dva dvojprogramy: Carmen, Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas, Powder Her Face, Káťa Kabanová, Modrovousův hrad/ Očekávání, Čert a Káča.

I tento strohý seznam vyvolá vzpomínku na velmi silný divadelní rok, ve kterém Janáčkova opera předkládala svému publiku jednu inscenaci lepší než druhou. S klidným srdcem lze z nominací vyhodit jen Carmen, a potom už jít do hospody, protože o zbytku se spravedlivě rozhodnout nedá. Ostatně v Anketě divadelních kritiků➚ jsem byl mezi těmi, kdo Janáčkovu operu nominovali na „Divadlo roku 2016“, a tím by se mohla celá věc uzavřít.

Přece jen je tu ale příležitost nebrat anketu jako pouhou hru a příležitost ke galavečeru s obloženými chlebíčky. Je tu možnost na chvíli se zastavit, projít si sezónu ze vzdálenější perspektivy a ještě jednou si – třeba jen sám pro sebe – zformulovat myšlenky do konzistentních tvarů. Potom si je porovnat s vlastními kritikami napsanými bezprostředně po představení… nebo snad raději ani ne, ať člověk zbytečně neuvádí sám sebe do pokušení upravovat minulost nebo přítomnost.

Ceny se udělují ve třech kategoriích: nejlepší ženský pěvecký výkon, nejlepší mužský pěvecký výkon a nejlepší operní inscenace. Kritický duch ovšem nezůstane spát ani teď a hned se zeptá, kde je kategorie nejlepší hudební nastudování. Jestli opera na něčem bezpodmínečně stojí, tak je to právě hudba: vyřadit ze samostatného ocenění dirigenty je krajně nespravedlivé. „Inscenaci“ je sice v opeře možné chápat jako komplex hudby, jevištního obrazu a akce, ale myslím, že tento způsob uvažování praktikuje málokdo. První, a zatím neexistující cenu tedy z mé strany dostává šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović – orchestr je pod jeho vedením ve velmi dobré kondici a odvádí stabilní i stylové výkony. A nyní už k jednotlivým operám pěkně od konce.

Čert a Káča je rodinné představení, v němž si ředitel Janáčkovy opery Jiří Heřman jako režisér zkusil pro něj neobvyklý komediální žánr. Dirigent Jakub Klecker nastudoval dílo rovněž velmi dobře, ale v rámci Dvořákovy operní tvorby je všechno natolik vzadu za Rusalkou, že je těžké nominovat zrovna Čerta a Káču ve světle dramaturgicky mnohem pozoruhodnějších titulů minulého roku. Za mě tedy bez nominace, ale také bez špetky despektu k inscenaci – své místo v repertoáru i své publikum si oprávněně nachází.

Dvojprogram Modrovousův hrad a Očekávání spojil dvě extrémní díla Bély Bartóka a Arnolda Schönberga. Bartók postupně a pomalu odkrývá nejtemnější hlubiny podvědomí knížete Modrovouse. Schönberg rozvádí jednu drásavou myšlenku, která se mu mihla hlavou, na půlhodinové ploše bez pevného záchytného bodu. Obě díla nastudoval Marko Ivanović a na jeho precizní práci vystavěl fantasticky působivou a pronikavou inscenaci režisér David Radok. Tady by se dala udělit cena za inscenaci a mužský i ženský pěvecký výkon zcela bez váhání, ale přece jen si to nebudu dělat úplně jednoduché.

Janáčkova Káťa Kabanová se hrála v rámci festivalu Janáček Brno a jednalo se o několikrát vyzkoušenou inscenaci Roberta Carsena, jednoho z nejlepších operních režisérů současnosti. Janáčkova opera ukázala, že se dokáže vyrovnat s mimořádně náročnými úkoly na vysoké úrovni: je to krásně a koncepčně zpracovaná Káťa, i když na můj vkus poněkud studená. Domácí publikum ale vidělo na vlastní oči práci režiséra světové pověsti a možná si uvědomilo, že soubor Janáčkovy opery se dokáže vzchopit ke srovnatelným výkonům i ve vlastních inscenacích. Je skvělé zjištění, že inscenace Roberta Carsena netrčí z programu roku 2016 jako výjimečný vrchol, kolem kterého už se nic podstatného nestalo. Takže respekt i bez nominace.

Opera současného britského skladatele Thomase Adèse Powder Her Face se hrála v Mozartově sálu brněnské Reduty. Komorní orchestr pod vedením Marka Ivanoviće (a také Pavla Šnajdra) si sáhl na hranici svých možností stejně jako pěvci. Všechny party jsou nesmírně náročné a hlavně pro všechny úplně nové. Nebylo se čeho chytit z předchozí zkušenosti – třeba i s analogickým dílem stejného či příbuzného autora – a všechno se muselo studovat od začátku. Z původního hodnocení mi zůstala malá černá můra, protože jsem členovi orchestru Luboru Pokludovi hanebně upřel použití bassaxofonu – jak jsem na to potrubí mohl zapomenout, dodnes netuším. Režisér Tomáš Studený pracoval s malými jevištními prostředky a velkým individuálním herectvím, účinek opery z vysoké britské společnosti byl po všech stránkách naprosto přesvědčivý. Podobně jako u Modrovouse a Očekávání uděluji prozatím všechny ceny.

Motiv osudové plavby za smrtí či jiným nezrušitelným úkolem propojil do jednoho programu oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi s operou Henryho Purcella Dido a Aeneas. Na jednotném a souvislém plynutí hudby 20. století následované barokem stála inscenace Jiřího Heřmana umístěná na palubu luxusní lodi. O hudební vedení se podělili Marko Ivanović a Václav Luks. Druhý jmenovaný si přivedl do orchestru svoje klíčové hráče z Collegia 1704 a provedl Purcella i na moderních nástrojích maximálně stylově, aniž přitom porušil kontinuitu s Ivanovićovým Martinů. Od obou se jednalo o velký kus práce s hudební stylizací a tady je místo, kde cena za hudební nastudování opravdu bolestně chybí. Inscenace Jiřího Heřmana je vynikající, niterná i opulentní a především v Purcellovi i velmi pohyblivá. Takže i ona získává cenu – za inscenaci již třetí v tomto obsáhlém uvažování.

Na závěr zůstala Carmen, kterou Tomáš Pilař zrežíroval tak špatně, až jsem v původní recenzi➚ slovo režie ani jednou nepoužil a nebylo to náhodou. Hlavní představitelka byla naprosto nevýrazná a celkově to nebylo dobré. Dirigent Ondrej Olos orchestr pořád kamsi hnal, i když jeho nastudování bylo aspoň přijatelné. Tady z hlediska nějakých ocenění opravdu není o čem přemýšlet.

Na závěr bych snad mohl utéct k astrologii a jako zrozenec ve znamení Vah se vymluvit na nebeskými tělesy způsobenou neschopnost se rozhodnout. Ale neudělám to, zavřu oči a řeknu to už krátce:

Nejlepší ženský pěvecký výkon: Lucie Hájková (Vévodkyně, Powder Her Face)
Přesvědčivý pěvecký i herecký výkon v extrémně těžké hlavní roli, kterou musela pěvkyně navíc nastudovat úplně od začátku, bez možnosti opřít se o zkušenost s dílem či stylem, jak tomu bývá u běžnějších repertoárových autorů. Lucii Hájkovou navrhuji v podstatě za všechny pěvce a hudebníky, kteří se na inscenaci podíleli.

Nejlepší mužský pěvecký výkon: Anders Lorentzson (Modrovous, Modrovousův hrad)
Anders Lorentzson předvedl citlivou a precizně vystavěnou psychologickou studii muže, který je proti své vůli nucen odkrývat bolestné momenty ze své minulosti. Ve ztvárnění role se potkala zkušenost se spolehlivou technikou. Jeho kreace v kritických ohlasech – pokud jsem si všiml – také poněkud nespravedlivě zapadla za představitelkami ženských rolí dvojprogramu Katarinou Giotas (Judita, Bartók) a Katarinou Karnéus (Žena, Schönberg).

Nejlepší operní inscenace: David Radok (Modrovousův hrad / Očekávání)
Psychologicky pronikavá režie dvou extrémních psychologických oper. Rozhodnout se v této kategorii mezi Davidem Radokem a Jiřím Heřmanem (Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas) bylo strašně těžké. K Davidu Radokovi jsem se nakonec přiklonil vzhledem k jasnějšímu propojení a provázání dvou oper, které se odehrávají v hlubinách duší a myslí svých autorů. V podstatě by se ale Jiří Heřman s Davidem Radokem měli o nominaci podělit, pokud to pravidla Cen Divy umožňují.