Zdi tvoří hranice, které sice omezují, ale zároveň vytvářejí řád. Tyto zdi není potřeba stavět ani v životě, ani v divadle – jsou v lidech. V duchu této úvahy inscenoval Robert Carsen Dialogy karmelitek v Theater an der Wien.

Hudba pozdní opery Francise Poulenca nemá nic společného s hravostí a stručností meziválečné Pařížské šestky, jíž byl členem. Jedná se o hluboké psychologické drama na pozadí událostí francouzské revoluce, která změní a nakonec i zničí životy všech zúčastněných. Opera o třech jednáních a dvanácti scénách se skutečně odehrává v dialozích, které probíhají především mezi členkami kontemplativního řádu Karmelitek, do nějž vstoupí jako novicka Blanche. Zpěvní party mají recitativní charakter, který pružně a často velmi nenápadně přechází do ariózních pasáží, což je pro francouzskou operu typické již od dob Lullyho. Důraz je kladen na deklamaci a výraz, provedení i přes maximální účinek nestojí na efektním zpěvu, spíš na pěvecké inteligenci.

Té měli všichni zúčastnění pěvci na rozdávání a odvedli strhující kolektivní výkon, v němž je těžké hodnotit jednotlivé sólisty a tóny. V jenotlivých scénách se vlastně i ztrácel rozdíl mezi velkými a malými rolemi, každé slovo mělo svou váhu a tvořilo součást vyrovnaného celku. Orchestr hrál pod vedením Bertranda de Billyho expresivně a dramaticky, místy ale až překrýval pěvce. Nestávalo se to často, ale přece jen v těch nejvypjatějších pasážích mohl dirigent dynamiku o něco lépe pohlídat. Zvuk vídeňských rozhlasových symfoniků byl ostrý a místy až pichlavý – předpokládám, že se jednalo o záměr. Dobrým zařízením v Theater an der Wien je monitor přenášející gesta dirigenta umístěný na balkóně směrem k jevišti. Pěvci se nemusí dívat do orchestřiště a mohou hrát přímo k publiku.

Robert Carsen inscenoval operu s minimálními prostředky a maximálním účinkem. Vyšel přitom z tradice francouzské opery, v níž hrál vždy důležité místo balet. V Dialozích karmelitek samozřejmě není pro žádné tanečky místo, ale pohybová stránka celého představení kladla důraz na promyšlenou choreografii a v některých částech na výrazně stylizovaný pohyb. Doba, v níž se děj odehrává, byla jednoznačně určena historizujícími kostýmy, prostředí charakterizovaly rekvizity, kulisy nebyly potřeba. Veškeré prostory byly vymezeny lidmi v proměnlivých útvarech. Sídlo rodiny de la Force tvořilo křeslo, v rozích pomyslné místnosti stáli sluhové a její zdi tvořil ze tří stran dav statistů ztvárňujících pouliční lůzu. Rozhovor v klášteře mezi Blanche a jejím bratrem se odehrával skrze zeď tvořenou zástupem jeptišek se zakrytými obličeji. Při závěrečné popravě, k níž se dobrovolně připojí i Blanche, si jednotlivé představitelky postupně lehaly na zem s rozpjatýma rukama do stejného útvaru, v němž na úplném začátku ležela prázdná řeholní roucha. Ve chvílích, kdy revoluce vrcholila a pronikla i do kláštera a šlechtického sídla, ztratil dav organizovaný útvar a ve zdánlivém chaosu přecházel jeviště. Zvládal přitom ale plynule a nenápadně měnit a přemisťovat rekvizity. Představení mělo neuvěřitelný tah bez zbytečného spouštění opony a rachotivých proměn scény. Všechny kostýmy a rekvizity byly zcela realistické, ale pracovalo se s nimi nápaditě, s hlubokým pochopením a úctou k dílu.

Dialogy karmelitek jsou z těch děl, jaká by se měla uvádět u nás, odkazy na řádění komunistické smečky v klášterech po roce 1948 se nabízejí samy. Aktualizovaná inscenace by působila i s nezměněným textem zcela samozřejmě. Naše přespočetné operní domy zatím bohužel stále soutěží v tom, kdo uvede průměrnější Traviatu, a za vyšší dramaturgickou i hudební úrovní je potřeba jezdit jinam.

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek (Dialogues des Carmélites), libreto skladatel. Hudební nastudování: Bertrand de Billy, režie: Robert Carsen, scéna: Michael Levine, kostýmy: Falk Bauer, choreografie: Philippe Giraudeau, světla: Jean Kalman. Markýz de La Force – Jochen Schmeckenbecher, Rytíř de la Force – Yann Beuron, Blanche de la Force – Patricia Petibon, Madame de Croissy – Deborah Polaski, Madame Lidoine – Heidi Brunner, Matka Marie de l’Incarnation – Michelle Breedt, Sestra Constance – Hendrickje van Kerckhove, Matka Jeanne de l’Enfant-Jésus – Magdalena Anna Hofmann, sestra Mathilde – Christa Ratzenböck, L’Aumônier (zpovědník) – Jürgen Sacher, První komisař – Eric Årman, Druhý komisař – Craig Smith, Žalářník | Důstojník – Dominik Köninger, Thierry – Andreas Wolf. ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Arnold Schoenberg Chor. 24. 4. 2011, Theater an der Wien. V rámci festivalu OsterKlang 2011.