Do opery se nechodí, peníze nejsou a budoucnost je nejistá. Diváky je ovšem potřeba zaujmout a začít se musí od samotného repertoáru.

Poté, co se brněnská opera s příchodem Daniela Dvořáka odrazila od kvalitativního dna po interpretační i inscenační stránce, nyní se s ním dostává do naprostého rozkladu morálního a duchovního. Jeho návrh na rozpuštění souboru byl bezpochyby pouhou provokací, ale jak říkal v televizním rozhovoru Richard Novák, jsou věci, které nemají být vůbec vysloveny. Osobnost ředitelky Evy Blahové je zatím zcela nevýrazná a pokud po aktuální okleštěné sezóně mají následovat škrty a s nimi ještě výraznější provozní omezení, nevím, co by mělo publikum do divadla přitáhnout (okleštěnou sezónou nazývám uvedení pouze dvou plnohodnotných scénických premiér, jimiž jsou Perikola a Rusalka, přičemž první je opereta a druhá by měla být na repertoáru velké české opery automaticky).

Za největší problém pokládám dramaturgickou koncepci, která lavíruje mezi několika omezeními. Dlužno říci, že některá si klade do cesty sama – bohužel mám pocit, že nejvíce se bere v potaz vkus zkostnatělého, zaostalého a přestárlého publika. I při nepředvídatelných a značně nevyrovnaných pokusech o současnější inscenační praxi je to znát především ve skladbě repertoáru. Kulturní potenciál brněnského publika je v současné době tak mizerný, že to snad víc ani nejde a nové návštěvníky divadla je potřeba si vypěstovat. Nemám ovšem ani v nejmenším pocit, že by se o to někdo pokoušel v rámci nějaké zastřešující, dlouhodobé vize.

Za systémový krok v tomto směru nepokládám ani inscenaci Papageno hraje na kouzelnou flétnu, byť jinak velmi zdařilou. Je jistě důležité, aby si děti zvykly, že do divadla se chodí a může to být i zábava. Důležitější ale je přitáhnout publikum, které už má svůj rozum a rozhoduje se samo, kam půjde. Mám na mysli lidi ve věku odhadem mezi 15 a 30 lety – na progresivnějších symfonických koncertech je vidět, že jistý potenciál by mezi nimi byl. Neumím si ovšem představit, že by někdo z nich chtěl vidět něco tak příšerného, jako je současná inscenace Lazebníka sevillského, silně ošoupaná Aida nebo tragicky směšný Nabucco. Mizivá přítomnost mladých lidí v publiku ve městě s tolika univerzitami je přinejmenším zarážející.

Kromě tohoto typu publika je potřeba se zaměřit také na “kulturní turisty”. Oxfordský slovník opery, české vydání z roku 1998, ještě uvádí, že brněnská opera “provádí odvážnou dramaturgii a zaměřuje se hlavně na moderní repertoár”. Toto tvrzení dnes vyvolává trpce-nostalgické vzpomínky, ale zároveň vybízí k úvaze, proč se nepokusit znovu naplnit slovníkové heslo náležitým obsahem. Jsem naprosto přesvědčen, že do Brna nikdo a nikdy nebude jezdit, aby tu uviděl Traviatu nebo Carmen, a nakonec ani Figarovu svatbu nebo Evžena Oněgina. Ještě jednou zdůrazňuji nikdo a nikdy. Je samozřejmě nutné myslet i na domácí publikum, takovým titulům se nelze zcela vyhnout, není ale možné na nich tvář divadla stavět, zvlášť když je Wiener Staatsoper za rohem.

Je naprosto hanebné, že brněnská opera nemá stále na repertoáru alespoň tři až čtyři z celosvětově populárních děl Leoše Janáčka (Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, Příhody lišky Bystroušky, Z mrtvého domu). Daniel Dvořák v souvislosti s festivalem Janáček Brno prohlašoval, že by chtěl, aby se z Brna stal janáčkovský Bayreuth. To se ovšem nestane, pokud se bude Janáčkovo mimořádné dílo intenzivně přehrávat jednou za dva roky během festivalu a jinak pokud možno vůbec. V Brně se konaly české premiéry řady oper 20. století, ředitelka opery Eva Blahová při nástupu do funkce uvedla, že chce “stavět na světovém repertoáru, který lidé mají rádi”, což pokládám z výše uvedených důvodů za cestu do pekel. “Soubor se musí trošku dobudovat, aby nebyl až tolik závislý na hostujících umělcích” zní také hezky, ale připomíná to blouznivé úvahy o soběstačnosti v zásobování potravinami. I operní svět už je příliš globalizovaný, aby mohlo velké divadlo s něčím takovým počítat.

V tradičním repertoáru je potřeba stavět především na pěvcích, kteří jsou k dispozici, a vybírat tituly podle jejich hlasových možností. Pokud se tak stane, a k tomu přistoupí ještě nápaditá inscenace, vznikne například Madama Butterfly – solidní představení, které snese i mnohem vyšší než oblastní měřítka, a Csilla Boross v titulní roli exceluje. Po hudební stránce je velmi zdařilý i Macbeth, v němž není opravdu velká tenorová role, zato pro barytonovou titulní úlohu je k dispozici výborný Vladimír Chmelo a jako jeho žena opět Csilla Boross (tady se bohužel vůbec nepovedla inscenace). Bez tenora italského typu je ovšem nemožné uvést slušného Lazebníka sevillského, Traviatu ani Aidu, o Turandot nemluvě. Inscenačně nijaký Evžen Oněgin, natož blábolivě pokroucená Figarova svatba také žádnou cestu neukazují. Líbilo by se mi, kdyby se opera ND Brno inspirovala v Theater an der Wien, především co se týká systému uvádění jednotlivých děl (je mi jasné, že není možné jej převzít bez modifikací, Theater an der Wien může těžit z toho, že není jediným operním divadlem ve městě a celkově je zasazeno v úplně jiném systému i kulturním milieu).

Za účinný krok vpřed bych pokládal, kdyby opera konečně začala uvádět jednotlivé tituly v krátkých, intenzivních sériích. Umožnilo by to inscenace v jednom obsazení, s nímž by mohl jak dirigent, tak i režisér intenzivně pracovat, místo aby povrchně splácali tři alternované verze. Nedotažená hudební nastudování a inscenace, ani polovičaté individuální výkony do divadla nikoho nepřivedou. A vůbec zde nejde o potenciál jednotlivých účinkujích – ten je zcela lhostejný, když není čas s ním důsledně pracovat. A jak ukázaly inscenace Pamely Howard, pokud je tento způsob práce inscenátorům umožněn, výsledky se dostavují. Přímo tragický je ovšem fakt, že brněnská opera to, co se opravdu podaří, není schopná prodat. Boris Godunov a Julietta, nejlepší inscenace za mnoho posledních let, již nejsou na repertoáru, návštěvy Výletu pana Broučka do Měsíce jsou mizerné.

“Vím, jaké je brněnské publikum. Trošku konzervativnější.” uvedla ještě Eva Blahová. Troufám si tvrdit, že to není pravda – brněnské publikum není v současné době v podstatě žádné a je potřeba si jej vytvořit. Doby, kdy existovala masivní skupina lidí, kteří chodili téměř výhradně na operu a koncerty vážné hudby, jsou zřejmě definitivně pryč. Spoléhat při stavbě repertoáru na ubývající počet těchto pamětníků se mi zdá zcela zcestné. “Nějaké organizační zkušenosti mám, když se mi podařilo založit v Americe soutěž, tak doufám, že je zde zužitkuji,” cituji naposledy rozhovor s Evou Blahovou. Obávám se, že brněnskou operu čeká po jistém vzepětí sedm hubených let. Doufejme, že ne více než sedm.