Orchestr Berg pokračoval v koncertní řadě Space 2016 tradičním kinokoncertem nazvaným Cinegoga. Ve Španělské synagóze včera doprovodil pět experimentálních němých filmů světovými premiérami skladeb napsaných speciálně pro tuto příležitost. Pět zcela rozdílných skladeb od psychedelie přes tichou komorní skladbu až po minimalismus sjednotil experimentující obraz.

Orchestr Berg doprovázel při včerejší premiéře programu pět krátkých snímků. Pocházejí z let 1927–1946 a všechny nějakým způsobem experimentují s možnostmi filmového vyjádření od abstraktních obrazů až po nezvyklý způsob vyprávění děje. Podtitul večera zněl „Druhé pohlaví“ – odkazoval se tím ke známé knize filosofky a feministky Simone de Beauvoir a hlásil se k ní také ideově. Všechny tři filmy natočily ženy a nejméně čtyři z pěti filmů reflektovaly postavení ženy ve společnosti nebo ve vztahu k muži. Co se týká mimouměleckých souvislostí, tak všechny tři autorky pocházely ze židovských rodin a ačkoli se narodily v různých částech světa, všechny nakonec životní nebo dějinné události přivedly do New Yorku.

Stella F. Simon se narodila v USA v Jižní Karolíně, k natočení svého jediného filmu se ale dostala v Berlíně, kde studovala a pracovala v letech 1926–1931. Když do Evropy přijela, bylo jí 48 let. Její film Ruce: Život a lásky něžného pohlaví je v zásadě banální melodrama, ale hlavní roli v milostném příběhu se šťastným koncem hrají lidské ruce a jejich stylizovaný pohyb.

O generaci mladší Tilly Losch se narodila v roce 1903 a její film Tanec rukou navázal na předchozí Ruce Stelly Simon jako abstraktní epilog založený na baletní estetice. Tilly Losch byla tanečnice, choreografka, herečka a malířka – mimo jiné pro ni vznikl zpívaný balet Kurta Weilla a Bertolta Brechta Sedm smrtelných hříchů. Z Evropy do Ameriky odjela z obav před sílícím nacismem.

Poslední ze tří autorek byla Maya Deren – ta se narodila v roce 1917 na Ukrajině a do USA se dostala s rodiči už v pěti letech. Prchali tedy před bídou a antisemitismem ještě předhitlerovským. Promítaly se od ní filmy Odpolední osidla, Zeměplavba a Rituál v proměněném čase. Všechny se pohybují na rozhraní skutečnosti a snu, spojuje je motiv vody a využívání opakovaných záběrů.

Ke každému z pěti filmů vznikla originální hudba na objednávku – to je princip programu Cinegoga. Tomáš Reindl napsal k Životu a láskám něžného pohlaví hudbu, která díky lince bicích a baskytary připomněla americkou psychedelickou kapelu rozepsanou pro komorní orchestr. Český posluchač to možná slyší spíš jako ohlas Plastic People. Byla to důrazně postupující hudba s rockovým nábojem. Michaela Pálka Plachká v navazujícím Tanci rukou byla výrazově úplně na opačném pólu, jemná a komorní. Byla to vláčná hudba sledující plynulá taneční gesta filmu. Dynamický rozdíl mezi oběma hudbami zatlačil do pozadí fakt, že se hrálo amplifikovaně – to jde dynamika vždy tak trochu do háje.

K filmu Odpolední osidla složil hudbu Jiří Lukeš a jako z dálky se v ní dotýkal vracejících se motivů samotného filmu a podtrhoval jeho mysteriózní atmosféru. Možná nejdramatičtější hudbu večera napsal Matouš Hejl k filmu Zeměplavba, dramatickou a místy až konvenčně filmovou. Závěrečný Rituál v proměněném čase našel svůj hudební obraz v repetitivních strukturách Miroslava Tótha, které filmu dodávaly až nečekaný pohyb vpřed a trochu se tím vrátily k psychedelickému začátku koncertu.

Společný klíč by se v čistě hudebním vyjádření pěti skladatelů hledal jen těžko. Žádný z nich pochopitelně nezapomněl sám na sebe a skládal podle svého umění a své přirozenosti. Ve všech pěti případech ale byla zřetelná snaha nevytvořit pouze filmovou hudbu. Nevnímat ji jako pouhý podkres dotvářející atmosféru, ale jako samostatné zvukové pásmo, které se s obrazem stýká jen volně, na základě asociací a neprvoplánových návazností.

Autoři s obrazem počítali, ale neschovávali se za něj. Po jednom poslechu je obtížné soudit, jak by jednotlivé skladby působily při uvedení bez obrazu a pro takový případ by pravděpodobně všechny potřebovaly upravit a zkoncentrovat. Všechny ale tento potenciál s největší pravděpodobností mají a ve všech případech by nejspíš vzniklo něco poutavějšího a originálnějšího než kulisa do auta, jak to bývá se soundtracky z hollywoodských blockbusterů.

O filmovou dramaturgii Cinegog se stará kurátorka uměleckých sbírek Židovského muzea v Praze Michaela Sidenberg, která také celý projekt iniciovala – první ročník se konal v roce 2009. Čistě z hudebního hlediska je ale na prvním místě fakt, že Španělská synagoga má velmi příznivou akustiku a Orchestr Berg v ní báječně zněl v různě velkých sestavách. Včera odehrál pod vedením Petra Vrábela výborný koncert, který měl ohromný tah a atmosféru. U světových premiér samozřejmě nelze bez znalosti partitury a zkouškového procesu hodnotit nějaké pojetí nebo bezchybnost, ale emocionálně koncert zapůsobil bezvadně. A pět velmi rozdílných skladatelů sjednotila obrazová složka.

Program Cinegogy se bude opakovat ještě dnes večer➚ a nějaké lístky prý ještě jsou. Kdo je na projekt zvědavý a nezná ho, neměl by váhat, protože letošní osmý ročník je zároveň poslední. Patrně je v tom určitá snaha přestat v nejlepším a nevěnovat se věcem, které jsou stále běžnější. Živé hraní k filmům už není žádná zvláštnost a Orchestr Berg se snaží svým projektům dávat punc neotřelosti a neokoukanosti.

Cinegoga – Druhé pohlaví (experimentální němé filmy s živou hudbou ve světových premiérách – ženský aspekt v němé filmové tvorbě). Filmy: Maya Deren (Meshes of the Afternoon, At Land, Ritual in Transfigured Time), Tilly Losch (Dance of Hands), Stella F. Simon (Hände…). Hudba: Matouš Hejl / Jiří Lukeš / Michaela Pálka Plachká / Tomáš Reindl / Miro Tóth. 9. 10. 2016, Orchestr BERG & Peter Vrábel – dirigent, Španělská synagoga, Praha.

Příspěvek pro Mozaiku ČRo 3 Vltava 10. 10. 2016