Česká filharmonie zahájila ve čtvrtek v Rudolfinu sto dvacátou sezónu, mezi gratulanty byl i generální ředitel České televize Petr Dvořák. Všeobecný smích vzbudilo jeho prohlášení, že díky televizním kamerám si koncert užilo i několik desítek diváků ČT art. Když manažer nebere svou firmu vážně, je to divné. Když nebere vážně firmu, kterou podle zákona musím platit, mám chuť ho praštit.
Musel jsem dokonce i zatřepat hlavou a přesvědčit se, že nemám vodu v uchu. Ne, neřekl několik desítek tisíc, což by byl nesmysl a stejně hloupá ironie z opačné strany. Opravdu řekl několik desítek diváků a zřejmě mu to přišlo v pořádku. Jistě, kanál ČT art není myšlený jako masová záležitost, spíš jako jímka na všechno to umění, které by zřejmě zbytečně otravovalo na jedničce i dvojce.
Kdo jiný než veřejnoprávní instituce by měl okrajové a málo, byť s láskou a vášní sledované žánry publiku zprostředkovat, nevím. Že by si z výsledné sledovanosti ale neměl utahovat ředitel oné instituce, to vím zcela určitě. Navíc při slavnostní příležitosti, kdy po koncertu hostům recepce křupansky vysvětlil, kam v počtech České televize patří.
Na existenci ČT art se lze dívat přinejmenším ze dvou úhlů. Na jedné straně vznikl velký prostor pro kulturní zpravodajství, netradiční pořady určené úzkému okruhu diváků i pro experimenty. Druhá věc je, že teď má umění svůj chlívek, umělci mohou říkat, že byli v televizi, diváci ostatních kanálů s nimi prakticky nepřijdou do styku a všichni jsou spokojení. Dostat se do hlavního zpravodajství je pro kulturní instituce dvakrát větší boj než dřív, protože teď přece mají svoje místo jinde. Není snazší cesta k neporozumění než něco zavřít do ohrádky a pečlivě zabouchnout dveře. A pak si o tom v „uzavřené“ VIP společnosti zažertovat.
Pro dnešní matiné jsem vybral výjimečně film. Experimentální snímek režiséra Alaina Fleischera Zoo zéro využívá hudbu z Mozartova singspielu Kouzelná flétna, hlavní role ztvárnili Klaus Kinski a Alida Valli. Film je to z mého hlediska okouzlující, i když uznávám, že prapodivný. Několik stovek čtenářů Zápisníku zmizelého to ale, doufejme, vydrží.
Henri de Toulouse-Lautrec, vlastní karikatura, 1894
Facebook
Twitter
Borisi, to byl přece jasný přeřek, bylo to poznat mj. i z jeho údivu, čemu se účastníci recepce smějí. Pokud vím,tak Petr Dvořák stanici ČT art fandí a koncerty, jako byl tento (Česká filharmonie, zahajovací koncert, tradiční repertoár několik desítek tisíc diváků opravdu přilákají. Já se z existence ČT art raduji téměř každý den, zlepšovat se toho na něm dá určitě hodně, ale buďme rádi, že ho máme.
Mně to přišlo jako strašně hloupý vtip, ale dík za pozitivní pohled z jiné strany.
Možná přeřek, možná zapracovalo ředitelské podvědomí…Ale výše uvedená úvaha, kterou situace podnítila, je přesná a míří do černého.