Česká filharmonie zahájila ve čtvrtek v Rudolfinu sto dvacátou sezónu, mezi gratulanty byl i generální ředitel České televize Petr Dvořák. Všeobecný smích vzbudilo jeho prohlášení, že díky televizním kamerám si koncert užilo i několik desítek diváků ČT art. Když manažer nebere svou firmu vážně, je to divné. Když nebere vážně firmu, kterou podle zákona musím platit, mám chuť ho praštit.

Musel jsem dokonce i zatřepat hlavou a přesvědčit se, že nemám vodu v uchu. Ne, neřekl několik desítek tisíc, což by byl nesmysl a stejně hloupá ironie z opačné strany. Opravdu řekl několik desítek diváků a zřejmě mu to přišlo v pořádku. Jistě, kanál ČT art není myšlený jako masová záležitost, spíš jako jímka na všechno to umění, které by zřejmě zbytečně otravovalo na jedničce i dvojce.

Kdo jiný než veřejnoprávní instituce by měl okrajové a málo, byť s láskou a vášní sledované žánry publiku zprostředkovat, nevím. Že by si z výsledné sledovanosti ale neměl utahovat ředitel oné instituce, to vím zcela určitě. Navíc při slavnostní příležitosti, kdy po koncertu hostům recepce křupansky vysvětlil, kam v počtech České televize patří.

• Recenze: Krizové roky jsou pryč, Česká filharmonie míří ke světové pověsti➚

Na existenci ČT art se lze dívat přinejmenším ze dvou úhlů. Na jedné straně vznikl velký prostor pro kulturní zpravodajství, netradiční pořady určené úzkému okruhu diváků i pro experimenty. Druhá věc je, že teď má umění svůj chlívek, umělci mohou říkat, že byli v televizi, diváci ostatních kanálů s nimi prakticky nepřijdou do styku a všichni jsou spokojení. Dostat se do hlavního zpravodajství je pro kulturní instituce dvakrát větší boj než dřív, protože teď přece mají svoje místo jinde. Není snazší cesta k neporozumění než něco zavřít do ohrádky a pečlivě zabouchnout dveře. A pak si o tom v „uzavřené“ VIP společnosti zažertovat.

Pro dnešní matiné jsem vybral výjimečně film. Experimentální snímek režiséra Alaina Fleischera Zoo zéro využívá hudbu z Mozartova singspielu Kouzelná flétna, hlavní role ztvárnili Klaus Kinski a Alida Valli. Film je to z mého hlediska okouzlující, i když uznávám, že prapodivný. Několik stovek čtenářů Zápisníku zmizelého to ale, doufejme, vydrží.