Letošní ročník prázdninového festivalu Špilberk si klade cíle, které jsou také vysloveně prázdninové – předvést efektní, osvědčené skladby našeho i světového repertoáru v působivém prostředí hradního nádvoří publiku, které na filharmonické koncerty třeba ani běžně nechodí.

Populární česká klasika bez níž se zahraniční hostování našich orchestrů obvykle neobejde, u nás ale nakonec nezní tak často. Dá se to říci jak o Mé vlasti, která by se snad nebýt zahájení Pražského jara skoro nehrála, tak o Novosvětské. Má to svou logiku, tyto dramaturgické samozřejmosti získávají častým opakováním punc nenápadité výplně koncertních programů, pokud nejsou provedeny mimořádnými interprety nebo alespoň zasazeny do mimořádného kontextu. Paradoxně jsou potom prováděny vlastně velmi vzácně a jak hraje náš domácí orchestr český kmenový repertoár, vlastně ani nevíme, takže je nakonec zvědavé i to nejvěrnější letité publikum.

Tady je ale nutno říci, že se částečně jedná také o jistou z nouze ctnost a nemám na mysli nouzi obraznou. Pořádající Filharmonie Brno byla postižena finančními škrty, které se dotkly všech příspěvkových organizací. Došlo tedy na redukci festivalu, který se smrskl na pouhé tři večery (loni to bylo pět koncertů, v roce 2010 čtyři, 2009 šest) a na program jsou zařazeny skladby, které má orchestr standardně v repertoáru (tedy onu českou klasiku nutnou pro hostování v zahraničí), případně je prodá i jinde (Gershwinův klavírní koncert s Karlem Košárkem). Finanční problémy neztělesnila postava lakomce s utaženým měšcem, ale ohlašování začátku koncertu a konce přestávky. Namísto dřívějších fanfár žesťů se o ně staral jeden z pořadatelů hlučným mlácením do… při troše dobré vůle jsem ochoten té poklici říkat gong.

Jak už jsem předeslal, na provedení samozřejmého a zároveň přece tak vzácného repertoáru jsem byl zvědavý stejně jako na výkon Ondreje Olose, kterého zatím známe hlavně z brněnské opery. Jeho nastudování kladlo důraz především na kontrasty, ať už dynamické nebo tempové, a lépe se mu dařilo v kompozicích, které tento přístup podporovaly samy o sobě – v první části večera to bylo zřetelné na rozdílu mezi Vltavou a Vyšehradem. Rondo Vltavy se dočkalo patřičně odstíněného provedení jednotlivých hudebních obrazů přerývaných rozmáchlým hlavním tématem. Naproti tomu úvodní Vyšehrad se trošku topil v monotónnosti, na čemž měl ale zásluhu i orchestr, který působil dojmem, že se teprve rozehrává.

Celou první část koncertu provázela obrovská nevyváženost jednotlivých nástrojových skupin, které hrály každá jakoby sama za sebe. Suchá akustika nádvoří je prakticky bez dozvuku a je v ní slyšet každá chyba, těch ale nebylo během celého koncertu mnoho. Smyčce hrály většinou kompaktně a přesně, ale čekal bych více zpěvnosti především u Smetany a rozsypané nástupy v kontrapunktických pasážích Z českých luhů a hájů také nemusely být. Dřeva se ukázala v dobrém světle především v komornějších pasážích, v tutti zanikala. Zvuk orchestru dynamicky válcovaly žestě, především trubky a trombony v pravé části jeviště. V první, smetanovské části až nesnesitelně, v Novosvětské už se je podařilo částečně zkrotit, ale pořád to nebylo ono. Tato akustická nevyváženost spadá částečně na vrub dirigenta, ale na začátku Vyšehradu bylo zřetelné, že jak horny, tak ostatní žestě mají potíže nastoupit v pianu či pianissimu, o pokynu dolce ani nemluvím. Totéž si pro potvrzení zopakovaly v ppp úvodu druhé věty Novosvětské.

Publikum odměnilo brněnské filharmoniky ovacemi vestoje, které jen podtrhly turistický charakter akce, který se po celou dobu připomínal velmi neformálním chováním některých návštěvníků, mám-li to říci slušně. Našemu celkově nevycválanému publiku uvolněné prostředí vysloveně nesvědčí. Ondrej Olos vzbuzuje do budoucnosti oprávněné naděje a výkon orchestru byl celkově slušný, byť s chybami. Nebyl důvod vysloveně nadávat ani utíkat, ale s nadšením vstávat také ne.

Bedřich Smetana: Má vlast (výběr – Vyšehrad, Vltava, Z českých luhů a hájů), Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll op. 9„Z5 Nového světa“. Hudební nastudování: Ondrej Olos, Filharmonie Brno. 11. 8. 2012, velké nádvoří hradu Špilberk, Brno.