Když někdo umí skládat, pozná se to na všem – na vlasteneckých sborech, budovatelských kantátách i symfoniích. Zítra by oslavil sto páté narozeniny skladatel, politický člověk, funkcionář, věrný i pochybující člen komunistické strany Václav Dobiáš.

Skladatel Václav Dobiáš (22. 9. 1909 – 22. 5. 1978) měl kádrový původ do poválečného vývoje jako stvořený: pocházel z rolnického prostředí, jeho otec byl lidový muzikant, stejně jako další příbuzní. Sám ale nakonec studoval u Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka i Aloise Háby a přiklonil se k hudební avantgardě. Začátkem padesátých let byl obviněn z formalismu, přestože jeho bezprostředním východiskem byl Bedřich Smetana. Tehdy začaly též jeho pochybnosti o nejsprávnější cestě pod vedením komunistické strany. Byly ovšem způsobeny spíš popravami odpůrců režimu, potlačením protikomunistického povstání v Maďarsku a válkou v Koreji než osobními problémy. Dobiáš zřejmě nedokázal pracovat odděleně od světa a nevnímat věci kolem sebe, nemohl a nejspíš ani nechtěl do žádného “vnitřního exilu”. Přesvědčeným socialistou byl prakticky odjakživa, komunistické straně také zůstal věrný až do své smrti a působil i ve vysokých funkcích. V letech 1953–1963 byl předsedou Ústředního výboru Svazu československých skladatelů a od roku 1974 do roku 1978 byl předsedou výboru Pražského jara. Byl také členem ÚV KSČ, zasloužilým a posléze i národním umělcem.

Sonáta pro klavír, dechové kvinteto, tympány a smyčcový orchestr z roku 1947 byla progresivní dílo a také získala nežádoucí nálepku formalismu. Hleděla si prostě málo socrealistického obsahu a hloupě lpěla na samotné hudbě. Zcela antiformalistický je proti tomu parádní Slavnostní uvítací pochod, který Václav Dobiáš složil v roce 1950, a my si ho poslechneme na úvod dnešního matiné. Nutno ale říct, že se nejednalo o nějaké prudké převlečení kabátu – Dobiáš za války skládal vlastenecké skladby, vždy reagoval na to, co se kolem něj děje a nebyl to skladatel jedné tváře. Tu, která je podle mého soudu hudebně nejlepší, odkrývá Symfonie č. 2 pro velký orchestr z roku 1957 – ta tvoří hlavní část dnešního programu. Je to dílo zamyšlené, jaksi rozechvěle dramatické a zároveň velmi sdělné. Řekl bych, že se v něm ideálně střetlo to nejlepší, co ve skladatelových schopnostech bylo. Pochod hraje Ústřední hudba Armády České republiky, Symfonii č. 2 Česká filharmonie, diriguje Karel Ančerl.