Za starých dobrých časů byla tráva zelenější, jídlo poctivé, v zimě sněžilo a lidé si víc vážili dobrých věcí. Proto se také příliš nevraceli ke staré hudbě a nástrojům, vždyť ty nové byly lepší. Kdo by se například otravoval s cembalem, kam se takové drnkadlo hrabe na pořádný klavír.

Ke specifickému klávesovému nástroji, bez nějž je baroko naprosto nemyslitelné, se skladatelé v 19. století obrátili zády. Klavír se s technologickými možnostmi naopak pořád víc vyvíjel, mechanicky zlepšoval a zvukově mohutněl, až dospěl k orchestrálnímu zvuku dnešního Steinwaye. Skladatelé 20. století ale z jistého úhlu pohledu nebyli zdaleka takoví pokrokáři jako jejich předchůdci, začali se dívat ke staré hudbě, mezi ní a hudbou současnosti se začalo vytvářet jakési neviditelné pouto – ostatně interpretů, kteří se věnují obojímu, přičemž romantismus a klasicismus v podstatě vynechávají, není málo. Zvuk klavíru i symfonického orchestru sice mohutněl, ale zároveň se pořád víc unifikoval. Možná i to byl důvod, proč začalo být cembalo zase dobré, po dlouhé pauze z něj bylo vítané zvukové zpestření a únik z rodiny „kanonizovaných“ symfonických nástrojů – tak rozvětvené a tak omezené zároveň.

Ve čtvrtek začíná cyklus Barbara Maria Willi uvádí…➚, což se s dnešním matiné střetlo náhodou, ale shoda je to příjemná. Dnes si tedy jako předehru k cyklu cembalistky BMW poslechneme pětici objevných skladeb napříč staletími v podání mimořádných interpretů na nástroj, který miloval Bach, jak by se v PíÁr manažerštině řeklo. Začneme v renesanci hudebním ztvárněním bitvy – trojici skladeb The Marche before the Battell, The Battell a The Galliarde for the Victorie napsal William Byrd (1539/40/43–1623), hraje Christopher Hogwood a patří do sbírky My Ladye Nevells Booke. Prostřední je rozdělena na části The Souldiers Sommons, The Marche of Footemen, The Marche of Horsemen, The Trumpetts, The Irishe Marche, The Bagpipe and the Drone, The Marche to the Fighte – Tantara Tantara – The Battels Be Ioyned a The Retreat. Po bitvě následuje Suita č. 6 a moll Pietera Bustijna (1649–1729), kterou hraje Jacques Ogg a Suita č. 4 e moll Georga Friedricha Händela (1685–1759), na cembalo hraje nezvykle Glenn Gould – když nemáte možnost poznat ho po zvuku klavíru, poznáte ho po zpěvu. Skokem se potom přeneseme do roku 1943 a do USA, Šest sonát pro cembalo napsal Lou Harrison (1917–2003), hraje Linda Burman-Hall. A na úplný závěr jsem zařadil skladbu Hungarian Rock – nebude to Omega ani Locomotiv GT, ale György Ligeti (1923–2006) a hraje Elisabeth Chojnacka.