Dramaturgie dnešního matiné se opět lenivě uchýlila k výročí: před 145 lety se narodil geniální dirigent Arturo Toscanini.

Skákanini, Vztekanini, Maska žluté smrti – tak mu říkala v dopisech Ema Destinová. Za jeho pověstnými výbuchy hněvu na zkouškách ale byla všepohlcující láska k hudbě, která ho přiváděla k šílenství nad každou chybou. Je dnes často považován za pravzor apollinské interpretace (jeho dionýským antipodem by měl být Wilhelm Furtwängler). Je to jistě zjednodušující hodnocení, ale po ránu se s ním snad můžeme spokojit.

Na začátek jsem zařadil předehru k opeře Vilém Tell Gioacchina Rossiniho. Následuje Concerto grosso č. 11 d moll Antonia Vivaldiho, z dnešního hlediska ve zcela nestylové romantizující interpretaci. Prostě Vivaldi hraný normálním symfonickým orchestrem, což už se dnes slyší málokdy. Symfonickou báseň Vltava Bedřicha Smetany asi není potřeba blíže představovat. Po Vltavě se doplavíme k Variacím na Haydnovo téma op. 56a Johannesa Brahmse a Šumění lesa ze druhého dějství opery Siegfried Richarda Wagnera. Pokud by vám připomnělo lípy ze druhého dějství Libuše, tak ano, máte pravdu, byť se nejedná o žádnou kopii ani jedním směrem. Na závěr si poslechneme finále druhého dějství opery Aida Giuseppe Verdiho z koncertního uvedení v New Yorku. Maestro, ať jste kde jste, všechno nejlepší!