Captain Beefheart (15. 1. 1941–17. 12. 2010) se rozborům i nekrologům vzpírá – nebyli to jen jeho kytaristé, které učil vnímat rytmus nebe a země. Setkání s jeho hudbou pro mě bylo jedním ze zásahů, na které se nezapomíná. Bylo to podobné, jako když jsem poprvé slyšel Velvet Underground, Einstürzende Neubauten, Glenna Goulda, předehru k Tannhäuserovi nebo Hábovu Matku.

Safe as Milk bylo sice tvrdé, ale ještě vcelku normální blues. Opravdu skoro normální, nebýt toho mohutného, fascinujícího hlasu. Na Strictly Personal už se dvanáctitaktové struktury hledaly dost těžko, ale byla to jen příprava na Trout Mask Replica. Album, které občas rád poslouchám dodnes, stejně jako zvukově decentní Spotlight Kid a Shiny Beast s nádherným trombónem. Soft rocková alba Unconditionally Guaranteed a Bluejeans & Moonbeams jsem rád neměl, dodnes jsem jim na chuť nepřišel a asi se na tom už nic nezmění.

Šťastnou cestu, Captain Beefheart follows the yellow brick road.