Pokud chcete vědět, co Mozart, Beethoven a Schubert ve svých klavírních kusech doopravdy napsali, pusťte si nahrávky Alfreda Brendla. Někteří kritici označovali jeho hru za příliš rozumářskou a pedantickou, vycházel jim z toho jakýsi suchar. Já bych si takových sucharů vzal na pustý ostrov plnou bednu, stejně vždycky něčím překvapí.

Kdyby u nás někdo uspořádal anketu o nejslavnější muzikanty z Jeseníků, nejspíš by vyhrála kapela Priessnitz. S tím bych i souhlasil, kdyby se v Loučné nad Desnou nenarodil v roce 1931 Alfred Brendel. Naštěstí tam ale nezůstal, jeho rodiče se s tříletým klukem odstěhovali do příznivějších míst středoevropského prostoru, takže mohl chodit do školy v Zagrebu, později v Grazu a v roce 1950 se na dlouho usadil ve Vídni. To už veřejně koncertoval, zvítězil v soutěži Ferruccia Busoniho a před sebou měl svoje první nahrávky. Natočil živě Prokofjevův pátý klavírní koncert a ve studiu Lisztův Weihnachtsbaum. Byla to vůbec první světová nahrávka tohoto klavírního cyklu a nebylo to prvenství jediné. Jako první nahrál také kompletní klavírní dílo Ludwiga van Beethovena, komplet jeho klavírních sonát natočil třikrát. V závěru Brendlovy kariéry k nim přibyly i violoncellové sonáty, které s ním nahrál jeho syn Adrian. Mezi tím je třeba také komplet Mozartových klavírních koncertů s Akademií svatého Martina a Nevillem Marrinerem. Spousty koncertů, ceny, vyznamenání a čestné doktoráty. Ale hlavně excelentní hudebník a filozof klavíru. Filozof, kterému je rozumět. Alfred Brendel žije od svých sedmdesáti let v Londýně, odstěhoval vídeňský klasicistní grunt blíž svému smyslu pro humor.

Alfreda Brendla jsem naposledy slyšel hrát v roce 2006 ve vídeňském Konzerthausu. Ten tehdy pořádal svoje vlastní Proms, jejichž koncept jsme u nás dokázali virtuózně otočit naruby – skutečně nejde zásadně o to, že za spoustu peněz můžete zajít na koncert z filmových melodií. Na normálních Proms můžete nopak za málo peněz slyšet špičkové interprety, často s hodně náročným repertoárem. Jel jsem tehdy na koncert, který vyvrcholil fantastickým provedením Janáčkovy Sinfonietty. Hráli Vídeňští filharmonici, dirigoval Charles Mackerras a do programu se vmáčknuly jeho největší lásky: Dvořák, Janáček a Mozart. Jeho devátý klavírní koncert navíc přišel zahrát právě Alfred Brendel. Zkombinovat pro takovou příležitost lepší obsazení by v daném čase sotva bylo možné a výhrady by mohl mít jen někdo chorobně posedlý interpretací na dobové nástroje. Pestré publikum připomínalo spíš rockový koncert včetně toho, že z Konzerthausu zmizela sedadla a celá věc se odehrávala na stojáka. Ve vlaku jsem navíc potkal dva strejce na cestě z Břeclavi do Itálie. Měli víno a hruškovici a rozdělili se, takže jsem si musel před koncertem jít trošku odpočinout do botanické zahrady. V Konzerthausu jsem ale zapomněl úplně na všechno a to odpoledne nemůžu ani po letech dostat z hlavy. Tehdy mi možná pozdě, ale definitivně došlo, že Brendel je génius.

Za dva roky se v Musikvereinu stejným Mozartovým koncertem se stejným orchestrem a dirigentem definitivně rozloučil s koncertní kariérou. Konec ohlásil rok předem, bez emocí, sám říkal, že jej vidí jasně a bez pláče. Necítil se posedlý koncertováním, i když veřejného vystupování se nevzdal. Přednáší o hudbě, ale komentuje také výtvarné umění a filmy, což si teď může užít i pražské publikum➚. Pokud chcete vědět, co si myslí o hudbě, jsou tu kromě přednášek i jeho eseje. Brendel rozhodně není suchar, zjistíte to z jeho básní. V jedné z nich vymyslel neziskovou organizaci, v níž se spojili lidé, kteří na koncertech kašlou, s těmi, co tleskají. Cough and Clap Society bojuje za práva posluchačů proti bezcitným umělcům a impresáriům. Jeho básně mi občas připomínají Lewise Carrolla – vypadají možná bláznivě, ale všechno v nich zapadá logicky do sebe.

Kdyby Alfred Brendel jednoho dne suše oznámil, že za deset let zemře, poznačil bych si to do diáře a prostě s tím začal počítat. Předpokládám ale, že by jeho odchod nakonec stejně všechny překvapil. Ne tím, že k němu došlo, ale provedením. Možná se jednou pomalu rozplyne jako kočka Šklíba a ve vzduchu z něj zůstane viset jenom ironický úsměv.

Psáno pro Lidové noviny