Pokud si vzpomenete na libovolnou muzikantskou ctnost, můžete si být jisti, že jste se s ní na včerejším koncertu Accordone ve Slavkově u Brna mohli setkat. Tím bych mohl celé hodnocení fantastického večera uzavřít, ale přece jen se pokusím jej trošku rozvinout.

Soubor Accordone se věnuje interpretaci hudby ranného a vrcholného baroka. Věnuje se jí poučeně, znalecky, ale nesnaží se suchopárně naplnit uměle vytvořené současné škatulky pro to, co je ve staré hudbě technicky správně. Nezapomíná se tu totiž na to, že k barokní hudbě patří nejen virtuozita, ale stejným dílem také hédonismus. Všechny technické, stylotvorné a výrazové prostředky jsou dokonale zvládnuty proto, aby se hudbou vyjádřil konkrétní afekt a interpreti jej přenesli na publikum.

Accordone je malé sdružení vynikajících hudebníků, vede jej cembalista Guido Morini. Kromě toho, že má jistě maximální podíl na dramaturgii, celkové koncepci hudebního projevu a skloubení jednotlivých individualit do ansámblu, je to skvělý doprovázeč a tvůrce continua. V tom ho doplňuje hráč na theorbu Franco Pavan. Melodickou tvář souboru tvoří houslistky Elisa Bellabona a Rossella Croce – obě výborné, naslepo podle způsobu hry prakticky nerozeznatelné. Dvojhlasy jejich houslí působí dojmem playbacku nahraného jedním hráčem.

Kapitolou sám pro sebe je Marco Beasley, zpěvák a vzhledem k jevištnímu projevu bych skoro řekl frontman souboru. Přes velmi neokázalé a decentní sklony k šoumenství a smysl pro humor je to však přece jen jeho zpěv, který na sebe strhává maximum pozornosti. Hudba sedmnáctého století kladla na zpěv jiné nároky než jsou ty dnešní a nutno říci, že to byl pro pěvce svým způsobem zlatý věk. Nemuseli překřikovat obrovské orchestry, ladilo se níž a pěvecké party se vyhýbaly extrémním polohám. Po pěvcích se žádal krásný tón, legato, deklamace, správné provádění ozdob a pestrá práce s barvou hlasu a dynamikou. Marco Beasley tyto předpoklady naplňoval dokonale už svým lehce znějícím tenorbarytonem, který ovládal s takovou samozřejmostí, jako by se vlastně o žádný školený zpěv ani nejednalo. To je ovšem klamné zdání způsobené právě dokonalým zvládnutím všech úskalí pěveckého řemesla. Stručně by se dalo říci, že jsou zde technicky perfektně využity perfektní fyzické předpoklady, muzikalita a vůbec talent. Byla to krásná lekce radosti z dokonale provedené hudby.

První část koncertu byla věnována menším kompozicím Henryho Purcella. Úvodní Hlas přírody – část Ódy ke sv. Cecílii – připomněl styl florentské cameraty dokonalou deklamací a zdobením podstatných částí textu s prostým doprovodem theorby a později i cemballa. Následující balada Skotská melodie byla ohlasem lidových písní a ke zpěvu se připojila i dvojice houslí. Soubor měl krásný, sytý zvuk, podpořila ho i akustika sálu s delším dozvukem. Melancholickou atmosféru další části Ódy ke sv. Cecílii – Marně se snaží milostná flétna – vystřídala první instrumentální skladba večera – čtyřdílná Sonáta VI. Accordone se ukázali jako zcela soběstačný soubor i bez pěvu a mohu-li to tak říci, publikum se začínalo dostávat do varu. Další část Ódy nazvaná Úžasný stroj (myšlena loutna) se vyznačoval opravdu strojovým ostinátním basem a stejně strojově rytmickým přednesem náročných ozdob, v nichž se střídal zpěv a housle. Lyrické legato s doprovodem theorby vystihovalo melancholickou náladu árie Jelikož od mé drahé Astraey vidu z masky Věštkyně. Na ni stejnou náladou i obsazením navázala Hudba jen chvíli zní ze sbírky Orpheus Britannicus II. Beasley perfektně intonoval disonantní intervaly, v repetici se k doprovodu theorby připojil celý soubor.

Druhá část večera byla věnována italským autorům neapolské školy (nutno ovšem podotknout, že i Purcellovy skladby se nesly víceméně v italském duchu). Instrumentální úvod obstarala čtyřdílná suita Nicoly Matteise. Houslistky strhly publikum především přesným a zároveň živelným přednesem variací nad ciacconovým basem v závěrečné sarabandě. Vrcholem koncertu ovšem byly dvě kantáty pro sólový zpěv a basso continuo, respektive housle. Tou první byla Lena (čili Magdalena) Giulia Cesare Rubina, tou druhou Kantáta na arcicolascione Giuseppe Porsileho (colascione je typ loutny s dlouhým krkem). Obě měly podobnou strukturu recitativ – árie – recitativ – árie, lišily se především v pojetí ariózních částí. U Rubina se jednalo o typické da capo arie z neapolské opery, Beasley v nich projevoval pozoruhodnou zdrženlivost při zdobení repetic, pracoval spíš s barvou hlasu než s ozdobami. Vzhledem k jeho technickým možnostem, které předvedl v první části, se jednalo bezesporu o záměr. V první árii převzala theorba funkci obligátního nástroje. U Porsileho se jednalo spíš o strofické útvary, v prvním případě s instrumentální mezihrou. Marco Beasley ale také skvěle prováděl recitativy, jeho deklamace byla vzorná, aniž jej opouštělo legato – při zpěvu nezapomínal deklamovat, při deklamaci zpívat. Rozsáhlejší útvary ukázaly, že je schopen nejen zazpívat árii, ale i vystavět dramatický celek. Doufám, že mě Barbara Maria Willi a všichni příští dramaturgové festivalu vyslyší a pokusí se soubor (s potřebným rozšířením o několik zpěváků) přimět k nastudování některé ze starých “oper před operou”, jak nádherným florentským i jiným výtvorům z přelomu 16. a 17. století říkal Romain Rolland.

Přídavky byly tentokrát maximálně stylové a přivedly nás k pramenu, z nějž vytryskla veškerá hudba, kterou jsme během večera slyšeli – byl jím Claudio Monteverdi. Vyslechli jsme jeho “hitový” madrigal Si dolce è l’tormento, následoval Amante felice, jehož autorem je Giovanni Stefani. Na úplný, už odlehčený závěr jsme zůstali v Neapoli a dostali na cestu domů neotřelou, lyricky zasněnou verzi písně O sole mio. Concentus Moraviae měl za sebou svůj první vrchol, opakování dnes večer v Náměšti nad Oslavou.

Accordone (Marco Beasley – zpěv, Guido Morini – cembalo, Elisa Bellabona – housle, Rossella Croce – housle, Franco Pavan – theorba): „Konec světa“. Henry Purcell: Tis Nature’s Voice z Ódy ke sv. Cecílii, Scotch Tune z Deliciae Musicae, Vol. III, Invain the am’rous flute z Ódy ke sv. Cecílii, Sonáta VI ze sbírky Deseti čtyřdílných sonát, Wond’rous Machine z Ódy ke sv. Cecílii, Since from my Dear Astraea’s Sight z masky Věštkyně, Music for a While z Orpheus Britannicus, Vol. II, Nicola Matteis: Sonata, Corrente alla maniera Francese, Gigg, Diverse bizzarrie su Sarabanda ò Cacciona, Giulio Cesare Rubino: Lena (kantáta pro sólový hlas a basso continuo), Giuseppe Porsile: Cantata sopra l’arcicolascione pro sólový hlas, housle a basso continuo. 14. 6. 2012, Slavkov u Brna, zámek, Historický sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.