Mrtví na vyšehradském Slavíně to mají dobré, jejich hlas stále žije, jak hlásá nápis na průčelí. Promlouvají k nám ale také zástupy živých a tyto hlasy je potřeba zvýraznit a zesílit, abychom pochopili jejich dalekosáhlý význam. Takže pozor, přijíždějí k nám světové hvězdy.

V kratičké úvaze nad cedulkami na zvoncích tvrdí Karel Čapek, že Bůh nemá u dveří napsáno nic. To člověk musí poznat sám, že On tady bydlí. Některé věci se ale samy od sebe nepoznají a té bandě trulantů, které se jinak říká publikum, je potřeba náležitě vysvětlit, koho to vlastně uslyší a před kým má žasnout. Při čtení anoncí koncertů a festivalů se člověk často nestačí divit, jaké množství slávy a lesku si dosud nechával ujít. Hvězdami se to v programech blýská jako v Prateru na střelnici a potom můžeme jen dumat, kam se ta záplava světla na cestě od anonce k vlastnímu koncertu ztratila.

Pořadatelé vzbuzují přehnaná očekávání a vynechat hvězdný cejch už si pomalu nikdo z nich nedovolí – vždyť by si lidé mysleli, že zrovna tady žádnou hvězdu neuslyší. Tak se prodíráme shlukem hvězdných těles, na který je každý astronomický atlas krátký, a nakonec jsme vděční, když někdo projeví aspoň stopu kreativity a místo „hvězda“ řekne „eso“.

Řekněme si to po pravdě: většina hudebníků je mediálně naprosto neznámá. V televizi se neobjevují, pokud nepočítám ghetto zvané ČT art. V diskutovaných rubrikách zpravodajských serverů se neobjevují rovněž. Pokud se má k článku o České filharmonii objevit spontánní komentář, musí se jednat o vystoupení v romských osadách a komentáře se samozřejmě týkají toho prokletého plemene zlodějů od narození. Potom nastává opět mediální ticho a místo něj nastupuje příval nicneříkajících vět.

Výsledkem jsou haldy navrstvených klišé a rozum se zdráhá uvěřit, že opravdu fungují. Z uniformity všech těch nabubřelých anoncí mám pocit, že jejich autoři vůbec nevědí, o čem mluví. Nechápou, co je důležité v programu, který se snaží prodat, a následně to pochopitelně nedokážou ani popsat. Myšlenka – pokud je přítomna – se ztratí někde na cestě mezi hudebníkem (nebo dramaturgem) a PR oddělením. V horším případě nebyla myšlenka přítomna od samého začátku. V obou případech je ale výsledek podobný: hvězdami, unikáty, průkopníky a jedinečnostmi se nešetří, stejně jako superlativy všeho druhu. Pro základní orientaci přikládám jen několik vysvětlení, která člověku ušetří mnohá zklamání:

• hvězda Metropolitní opery = pravděpodobně tam párkrát byl(a) hostem, nebo za někoho zaskočil(a)
• hvězda Vídeňské státní opery = je tam v angažmá
• světová hvězda = vyšel o něm (o ní) článek v cizím jazyce
• pracuje s předními světovými dirigenty = Simon Rattle to jistě není, to by se řeklo rovnou
• pracuje s předními světovými orchestry = Vídeňští fiharmonici to také určitě nejsou, viz výše
• její (jeho) hudební záběr je velmi široký = bere každý kšeft
• nenechává se spoutat hranicemi klasické hudby = neumí to zahrát pořádně, vykrádá pop music, nebo obojí

Čest patří všem výjimkám, o kterých to neplatí a přikládám jedno banální, ale velmi důležité upozornění: mediální sláva nemusí mít s kvalitou vůbec nic společného. A na závěr ještě kontrolní otázka: víte, kdo je první dáma evropského violoncella, největší hvězda české vážné hudby a špičkový klavírista číslo jedna?➚

Dnešní matiné je věnováno hvězdám všeho druhu. Na úvod si poslechneme árii Tu la mia stella sei (Ty jsi má hvězda). Zpívá ji Kleopatra Césarovi v opeře Georga Friedricha Händela, hlas jí tentokrát půjčila Joan Sutherland. Hlavní částí matiné je Atlas Eclipticalis, k jehož kompozici inspiroval Johna Cage atlas hvězd českého astronoma Antonína Bečváře. Na živém záznamu hraje Westminster Chamber Orchestra. A v závěru si poslechneme árii E lucevan le stelle (A svítily hvězdy) z Pucciniho opery Tosca. Zpívá Enrico Caruso.