Historik Jiří Křesťan uvádí svou knihu o Václavu Talichovi popisem shromáždění v Obecním domě v Praze, které se konalo 12. července 1942, měsíc a půl po atentátu na Heydricha. Ministr školství Emanuel Moravec na něm uděloval Národní ceny pracovníkům v kultuře. Byli mezi nimi mnozí dnes zapomenutí umělci, ale také malíř Karel Svolinský nebo režisér Otakar Vávra a dirigent Václav Talich. Proč zrovna na něm ulpělo stigma mučedníka a nevinné oběti komunistické zlovůle reprezentované Zdeňkem Nejedlým? Křesťanova kniha Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu se na tuto nejednoduchou otázku nesnaží najít jednoduchou odpověď, ale pokouší se o něco mnohem složitějšího: totiž popsat, jak to s celým „případem Talich“ doopravdy bylo.

Sám si je vědom problematičnosti takového úvodu a píše, že „myslel na potomky a ctitele umělců a kulturních činitelů, donucených sehrát trapné a ponižující divadlo, ale i na potomky odbojářů a nevinných obětí nacistů“. Je to skutečně na pováženou a vnímá to i recenzent, jehož se týkají obě části této rozvahy. První desky s vážnou hudbou – mimo jiné i Talichovy nahrávky – vytahoval ze skříně, která patřila dědečkovi. Tomu dědečkovi, který byl hned na začátku války zavřený, a i když měl to štěstí, že ho pustili ještě před Heydrichem, nechtěl o tom nikdy mluvit.

Pro čtenáře literárního časopisu snad přece jen pro jistotu uvedu základní fakta. Václav Talich byl český dirigent, v letech 1919–1941 šéf České filharmonie, z níž vytvořil orchestr, který mohl kvalitou konkurovat světovým jménům. Kniha se týká především Talichova působení v pozici šéfa opery Národního divadla, kterou vykonával od roku 1935, jeho údajné kolaborace s nacistickým režimem, poválečném věznění i perzekuce režimem komunistickým. Do role Talichova protivníka a nepřítele bývá obsazován univerzální kulturní zloduch poválečného Československa Zdeněk Nejedlý.

U obou je kromě zažitých obrázků dobré si uvědomit několik skutečností. Talich nebyl jen výborný dirigent a velký umělec, ale také přecitlivělý člověk nepříliš silných nervů, v pracovním životě dokázal nevycházet i s vynikajícími silami (basista Vilém Zítek by mohl vyprávět), politickému životu se hleděl spíš vyhýbat, poněkud naivně kalkuloval a jistě se také úplně prostě lidsky bál. Zdeněk Nejedlý není jen komunistický ministr školství, senilní figurka ze Skřivánků na niti a hrdina poťouchlých anekdot. Mimořádnou profesuru na Karlově univerzitě získal už v roce 1909, řádnou v roce 1919, habilitoval se u prof. Hostinského v roce 1905 a je spolu s ním zakládající osobností české hudební vědy.

Jiří Křesťan věnoval Zdeňku Nejedlému vynikající monografii s podtitulem „politik a vědec v osamění“. Případ Václava Talicha v mnohém působí jako boční rameno velkého proudu, který tato monografie reflektuje. Přesněji řečeno možná ani ne tak boční, nebo dokonce slepé rameno, ale spíš náhon, který je uměle a umně vyveden na samostatnou cestu, drží si určitou úroveň, vykoná potřebnou práci a zase se vrací zpět. Politik a vědec v osamění je vůbec první kritické zhodnocení Nejedlého osoby, činnosti a díla a při jeho čtení – stejně jako teď při čtení Talichova případu – jsem se nemohl zbavit dojmu, že do Jiřího Křesťana během mnohaleté přípravné práce cosi z Nejedlého proniklo – dlužno ovšem říct, že to lepší ze všeho, co v litomyšlském patriotovi bylo. Křesťan píše čtivě, z textu je cítit osobní zápal a zaujetí tématem, kniha má parametry literatury faktu, co se týká čtenářské atraktivity, ale nezapře také důkladný a hluboký ponor do pramenů (už zase ta voda!). Narozdíl od Nejedlého se ale Křesťan do pramenů nejen noří, ale umí z nich i vystrčit hlavu, otřepat se, zhodnotit jejich význam a dovést dílo do konce. Důsledně se také vyhýbá kategorickým soudům a jakkoli nezapírá zaujetí zpracovávanou materií, nesnaží se podle svých nevyzpytatelných pohnutek hodnotit, zatracovat a blahořečit aktéry šílené válečné ani zjitřené poválečné a totalitní poúnorové doby.

Příběh činnosti Václava Talicha během války i jeho poválečného trápení – jak uměleckého, tak osobního – není zdaleka určen jen zájemcům o hudební historii. Václav Talich se zde místy ocitá v pozici ústřední postavy pikareskního románu – osoby, v jejímž životě se jako v zrcadle odráží tok velkých dějin, kterými je víc smýkána, než aby je vytvářela. „Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit. Mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají“ – citát Blaise Pascala byl v Litomyšli doplněn k pomníku Zdeňka Nejedlého u východu z Klášterních zahrad. Do značné míry by mohl stát i v záhlaví Případu Václava Talicha – snad jen té úzkosti je v přístupu Jiřího Křesťana pomálu. O to víc ale poctivé a důsledné práce, i čtenářské přitažlivosti.

Jiří Křesťan: Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu. Vydal Filip Tomáš – Akropolis v roce 2014 jako svou 284. publikaci. Vydání první, 208 stran. ISBN 978-807470-070-5.

Psáno pro časopis Host.