Ticho v duši, politická témata i patos. Konvergence na Pražském jaru

22. 5. 2014, 0.22 | Boris Klepal

konvergence-prazske-jaro-2014-05-003

Vystoupení sdružení Konvergence v Anežském klášteře tvořilo v rámci Pražského jara výjimečný večer věnovaný soudobým skladatelům. Ve všech pěti případech se jednalo o premiérově uvedenou kompozici.

Večer zahájila Cesta s violou pro violu a dvoje housle, violoncello, kontrabas, klarinet, klavír, kytaru a zpěv. Peter Graham napsal skladbu velmi tichou, obrácenou do vlastního nitra, part violy při ní opravdu obešel celý sál. Nedávno jsem slyšel Grahamův melodram Bosé nožky z osmdesátých let a v obou skladbách se dal vysledovat podobný způsob práce s krátkými úryvky spojovanými metodou „filmového“ střihu. Cesta s violou ale ztratila hodně z dávné hravosti a celkově tiše pojatá skladba směřovala více k vyrovnanosti než ke kontrastům. Od rasantního úvodu už se jen zklidňovala, ani tak nezněla, jako spíš visela ve vzduchu.

Stínování pro soprán, klarinet a violu napsali společně Tomáš PálkaMichaela Plachká. Všichni hráči měli i rytmicky mluvené party, které si pohrávaly se slovy míhá se, stmívá se… (snad si je pamatuji správně). Z celé kompozice jsem si odnesl především pocit neurčitosti a pro mě i neuchopitelnosti. Vůbec jsem nevěděl, z které strany a čeho se v ní chytit.

Kvartet č. 3 pro klarinet, housle, violu a violoncello napsal Pavel Zemek-Novák a jedná se o jeho typickou unisonovou věc. Spojení tradičního a současného hudebního uvažování mě oslovilo velmi silně – mám Novákovu tvorbu rád dlouhodobě. Chorální charakter první části skladby se navíc perfektně sešel s prostředím Anežského kláštera. Kompozice je věnována památce Evžena Plocka – po Janu Palachovi a Janu Zajícovi třetí živé pochodni z roku 1969. Skladba je v tomto směru velmi výstižná, snad až na hranici popisnosti – od jasného chorálního nástupu přes „lineární polyfonii“ středu až po prudce energické zakončení. Na obtížné kompozici se ukázaly také jisté nedostatky v interpretaci. Udržet čtyři nástroje v rytmicky i intonačně komplikovaném unisonu není nic jednoduchého a provedení se občas sypalo až přes míru. Kompozice sama se na velké téma dívá bez patosu – vyrovnaně a racionálně.

Novákův kvartet rozhodně nebyl žádnou tichou výpovědí, která podle průvodního slova sjednocovala všech pět skladeb večera. Ty měly po stránce zvukové intenzity spíš narůstající úroveň. Vyloženě tichý nebyl ani Šeptet pro klavírní trio, housle, kytaru, kontrabas a klarinet sólo Ondřeje Štochla (byla to jediná skladba, v níž jako violista nehrál). Šeptet byl víc průzračný než tichý v pravém slova smyslu. Ondřej Štochl v něm pracuje s kvartovými souzvuky a vyhýbá se až úzkostlivě jakémukoliv terciovému akordu nebo i náběhu na něj. Důležitá je orientace na zvukovou barvu. Poněkud banální se mi zdál part sólového klarinetu. Při důsledném vyhýbání tradičním harmoniím tvořily zvukovou osu skladby poněkud paradoxně harmonické nástroje postavené proti sobě – klavír na pódiu a kytara za zády publika.

Závěr tvořila nejtradičnější kompozice celého večera – Věřím… pro soprán, housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír Marka Kopelenta. Jedná se v zásadě o cyklus tří písní hraných bez přerušení. Texty tvořily dvě krátké básně vězňů z komunistických kriminálů – nutno říci, že oslovují mnohem více okolnostmi vzniku než hloubkou myšlenek nebo literární kvalitou (tisíckrát mohou dát tělo mé za dráty / má duše bude vždy jen o svobodě snít… apod.). Závěrečným textem je naivní alegorie o stínaných hlavách chudobek v sečeném trávníku. Marek Kopelent zhudebnil předlohy se značnou dávkou angažovanosti a přímočarého patosu, který se násobil samotnými texty. Moje uši zkažené velkou operou to ale přijaly bez problémů a zpěv Ireny Troupové jsem si vysloveně užil – má pěkný hlas, kvalitní pěvecký grunt včetně výslovnosti, a sálá z ní i kouzlo osobnosti.

Pražské jaro se soudobou hudbou prvoplánově nezabývá. Nezabývá se jí vlastně ani ve druhém nebo třetím plánu a vystoupení skupiny Konvergence působilo vedle části koncertu Gidona Kremera a jeho Kremeraty jako druhý náhodný úkrok z vyšlapaných cest. Bez ohledu na kvalitu skladeb i provedení je otázka, jestli je nutné, aby si festival musel čárku za soudobou hudbu za každou cenu odškrtnout pomocí ojedinělých a nekoncepčních výkřiků. Návštěva byla pěkná, takže nevidím důvod, proč by Pražské jaro nemohlo mít ze soudobé hudby uceleně promyšlenou řadu.

Peter Graham: Cesta s violou pro violu a dvoje housle, violoncello, kontrabas, klarinet, klavír, kytaru a zpěv, Tomáš Pálka / Michaela Plachká: Stínování pro soprán, klarinet a violu, Pavel Zemek-Novák: Kvartet č. 3 pro klarinet, housle, violu a violoncello, Ondřej Štochl: Šeptet pro klavírní trio, housle, kytaru, kontrabas a klarinet sólo, Marek Kopelent: Věřím… pro soprán, housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír. Konvergence, Ondřej Štochl – umělecký vedoucí, Irena Troupová – soprán. 19. 5. 2014, Anežský klášter, Praha. V rámci festivalu Pražské jaro.

Komentáře k článku „Ticho v duši, politická témata i patos. Konvergence na Pražském jaru“

  1. Pavel Zemek napsal:

    Nebudu vstupovat do případné diskuze ohledně vystoupení Konvergence na PJ (19.5.),
    ale pokusím se o vysvětlení svého hodnocení interpretační úrovně tohoto souboru.
    Po koncertě jsem jejich hru (III. kvartet) ohodnotil jako ideální po všech stránkách,
    tedy takovou, která skladbě pomůže, zvýrazní ji. Partitura vyžaduje hru souboru v unisonu,
    a to ve ff od začátku do konce až na drobnou výjimku po začátku v pp. Její obtížnost není jen
    ve zmíněné barevnosti, v intonaci, v ladění nebo v technických nárocích, ale zejm. v metro – rytmu.
    Kdyby mělo být toto provedení zaznamenáno na CD jako vzorové, bylo by třeba asi jen pár drobných oprav; závažnějšího problému jsem si ale opravdu nevšiml. Nastudování takové skladby je na prvním místě obrovské pracovní nasazení; oběť, která vede
    na stezku Mydlářovu. III. kvartet považuji za interpretačně nejobtížnější z celého večera
    (resp. nejchoulostivější), a to i z toho důvodu, že zvolené obsazení není doplněno např. klavírem nebo bicími nástroji, které scelují barvu a hru „přikrývají“. I z tohoto hlediska zasluhuje výkon souboru úctu za mimořádný výkon v barevnosti, v ladění (intonaci) i v čase.
    Kontroverzní odezva je pro mne nutným zvažováním souvislostí či hranic mé vlastní práce, jejího dalšího směřování. Nutí mě vracet se k počátkům, k podstatě, a to včetně zvažování interpretačních možností. Milan Palla kdysi vystihl celý problém takové koncepce a její zvukové podoby snad úplně nejpřesněji: „ Je to peklo. Stačí vteřina ztráty koncentrace a celé se to zhroutí jako domeček z karet.“ A ta ztráta maximální koncentrace může nastat hlukem v sále či mimo něj, špatným obrácením stránky v partu (i u jiného hráče) apod.
    Výkon hráčů Konvergence i dnes považuji za ideální.
    Pavel Zemek

    Protože musím o přenesení tohoto textu do počítadla požádat dceru, i z toho důvodu nebudu v příp. diskuzi pokračovat. Děkuji za pochopení.

  2. Kryštof Lucký napsal:

    Tón článku nutí k zamyšlení. Odhlédneme-li od hodnocení koncertu, naskýtá se otázka, zda formulace typu „zpěv Ireny Troupové jsem si vysloveně užil – má pěkný hlas, kvalitní pěvecký grunt včetně výslovnosti, a sálá z ní i kouzlo osobnosti.“ nehraniční až s obscénností, obzvláště v kontextu prezentovaných požadavků na kultivovanost. Nelze si nevzpomenout na „milou holku paní Zagorovou“ M. Jakeše na Červeném Hrádku – a to prosím bez jakéhokoli patosu…

    Ano, česká soudobá hudba potřebuje „nebýt šetřena“ a mít stejná měřítka jako mezinárodní soubory. Předpokladem však je, že hodnocení půjde po předmětu, nikoli po exhibici autorovy subjektivity a v jistém smyslu i samolibosti…

Zanechte komentář