Inscenace Prstenu Nibelungova, kterou vytvořili Pierre Boulez a Patrice Chéreau v Bayreuthu, už patří dávno mezi legendy. Podívat se na ni po dlouhé době je stejné, jako vrátit se na okouzlující místo, kde se od dětství nic nezměnilo.

„Ring století“, jak se fantastickému nastudování někdy marketingově říká, neztratil ze své působivosti vůbec nic ani po čtyřiceti letech. Pryč jsou i všechny kontroverze, které uvedení v roce 1976 provázely. Byla to samozřejmě velká sláva, slavilo se sté výročí světové premiéry. Odpovídala tomu i všestranná péče, která je z výsledku patrná dodnes. Už to obsazení rolí – nejen vynikající pěvci, ale také vynikající herci a charakteristické typy. Musel to být casting jako do hollywoodského blockbusteru. Hudební nastudování je přímo pohádkové. Jenomže nad tím vším visel hrozný mrak: v Bayreuthu, který němečtí nacionalisté pokládali za svůj chrám i tvrz, svěřili celou tu slávu Francouzům.

Dirigenti, pěvci a inscenační týmy dnes křižují po celém světě běžně, jako by pro ně žádné hranice neexistovaly. V 70. letech minulého století už umělci také hodně cestovali, i když v běžném operním provozu se ještě pořád držela tradice stabilních souborů. V Bayreuthu v roce 1976 ale nešlo o cestování – šlo o čest. Monumentální opus nejněmečtějšího skladatele dostali v nejněmečtějším divadle na starosti umělci „od konkurence“. A ne jen dirigent a režisér – scénograf Richard Peduzzi, výtvarník kostýmů Jacques Schmidt a light designér André Diot byli také Francouzi. Pierre Boulez už sice v Bayreuthu dříve dirigoval, ale tak soustředěný nápor přivandrovalců v řídících funkcích Wagnerovo festivalové divadlo ještě nezažilo. Navíc při takové příležitosti.

Francouzskou úderku povolal do Bayreuthu Richardův vnuk Wolfgang Wagner, který v té době řešil zapeklitý problém. Totiž co dál s uměleckým profilováním festivalu, jehož repertoár je omezen na deset oper. Bayreuthské festivaly založil sám skladatel a divadlo je určeno výhradně pro provozování jeho vlastních děl. Přesněji řečeno těch, které sám uznal za vhodné – svoje první tři opusy zavrhl. Divadlo si kdysi vedl Richard Wagner, po něm jeho žena Cosima a syn Siegfried, po jejich smrti Siegfriedova žena Winifred. Za její éry zažil Bayreuth také svoji chmurnou etapu, kdy s chutí otevřel náruč nacionálnímu socialismu. Po vynucené válečné a poválečné pauze vedli divadlo Wagnerovi vnuci Wieland a Wolfgang.

Wieland byl zdatný režisér, vtiskl inscenacím osobitý styl, který pracoval se splývavými kostýmy, světlem a pohybem. Jeho vzdušné inscenace byly úplným opakem bohatých středověkých kostýmů, výpravných kulis a celé historizující zatěžkanosti. Byly antirealistické, výsostně stylizované, stály u zrodu stále diskutovaného i proklínaného operního režisérismu a v lecčems předznamenaly Roberta Wilsona. Wieland ale zemřel v roce 1966 a schopného manažera Wolfganga zanechal bez své umělecké svrchovanosti.

Wolfgang měl sice také režisérské ambice, ale na jeho inscenacích Mistrů pěvců norimberských a především Parsifala je vidět, že nevěděl úplně dobře, co si s dílem svého dědečka počít. Především při dlouhých hudebních plochách je jeviště plné bezradnosti, pěvci i sbor pocházejí sem tam a jenom ubíjejí divadelní čas. Mohlo to být vědomí vlastní nedostatečnosti, znouzectnost nebo manažerská chuť posunout věci dál. Ale ať už byly motivace jakékoliv, Wolfgang udělal báječnou věc: začal zvát různorodé inscenační týmy a vytvořil z Bayreuthu velkou tvůrčí dílnu.

Pozvat francouzskou dvojici Boulez – Chéreau k nastudování slavnostní inscenace ke století Ringu byl počin z několika hledisek důležitý i symbolický. A to i při opomenutí čistě umělecké stránky věci. Mohla to být omluva za Wagnerovy výpady a posměšky vůči Francii za prusko-francouzské války, které jsou trapné až odporné ještě dnes. Bylo to popření intenzivního naconalistického odéru, který se nad Bayreuthem ještě pořád vznášel. A nebylo to jednoduché, proti francouzskému angažmá se vzedmula vlna odporu ve veřejném mínění i v médiích a Wolfgang musel svůj krok vysvětlovat i bavorské vládě. Byla to i připomínka, že sám Richard kladl uměleckou stránku věci nade všechno: navzdory skladatelově pověsti antisemity řídil světovou premiéru Parsifala v Bayreuthu židovský dirigent Hermann Levi. A bylo to také značné riziko: Chéreau se podíval na Wagnerovo dílo úplně převratným pohledem.

Byla to právě inscenace, která vzbudila třaskavé vášně na stupnici od obdivného úžasu až po zhnusené zděšení. Zatímco Boulezovo nastudování i pěvecké výkony sklidily všeobecně kladný ohlas, Chéreau u mnohých narazil. Navzdory tomu, že se pečlivě držel Wagnerových režijních poznámek, konzervativní publikum mu neodpustilo časový posun do jiné doby. Z mytických časů „bylo – nebylo“ se děj náhle ocitl v době, kdy Richard Wagner svou tetralogii psal – tedy ve druhé polovině 19. století. Kostýmy reflektovaly společenské rozvrstvení od šlechty přes buržoazii až po dělnickou třídu. Dcery Rýna sídlily kolem vodní turbíny. Siegfried si svůj meč koval na parním bucharu. Zkrátka hrůza, svévole, rouhačství.

Chéreau ale věděl, co dělá. Wagner se sice obracel k mytologickým, historickým a pohádkovým námětům, ale nepsal mytologické, historické ani pohádkové opery. Vyjadřoval se výhradně ke své současnosti, hledal v ní místo pro umělce, pro lásku a především cestu ke spáse a harmonii světa. A v Prstenu Nibelungově je touha po lepším uspořádání světa patrná možná nejsilněji ze všech Wagnerových děl. Geniální autor se podíval na staré mýty a připsal k nim další. Vytváří si je každá doba, proč by na ně neměla právo i průmyslová revoluce – jejím mýtem je právě Prsten Nibelungův. Je to mýtus o prokletí vlastnictví a touhy po moci, i svazující tíze řádně uzavřených smluv. Mýtus o bezmoci bohů, hrdinů i obyčejných lidí, kteří jsou spoutaní v nasmlouvaném vězení. Ale nakonec také o možnosti vykoupení a spásy.

Obsahem dnešního matiné je první část slavnostní scénické hry Prsten Nibelungův o třech večerech a jednom předvečeru. Je jí Das Rheingold – Zlato Rýna: rýnské rusalky si nechají ukrást zlato, skřeti Nibelungové z něj zhotoví prsten moci, obři doplatí na jeho prokletí a bohové vstoupí do Valhaly. Situace pro lidská dramata následujících tří dílů je připravená. Inscenace měla premiéru v roce, záznam pochází z derniérového roku 1980. Účinkují – in order of appearance – Norma Sharp (Woglinde), Ilse Gramatzki (Wellgunde), Marga Schiml (Flosshilde), Hermann Becht (Alberich), Hanna Schwarz (Fricka), Donald McIntyre (Wotan), Martin Egel (Donner), Siegfried Jerusalem (Froh), Matti Salminen (Fasolt), Fritz Hübner (Fafner), Carmen Reppel (Freia), Heinz Zednik (Loge), Helmut Pampuch (Mime), Ortrun Wenkel (Erda).