Trávím většinu času mimo Českou republiku a až dnes se mi dostaly do ruky tři články o Zdeňkovi Bakalovi, které vyšly v srpnu 2012 v časopise Reflex („Nejbohatší dámský krejčí v Česku. I to je Zdeněk Bakala“; „Bakalova černá stavba“ a „Privatizace Václava Havla“). Byl jsem překvapen. Co mě překvapilo, byl počet tří článků k útoku na jednu osobu (snad by stačil jeden) a též absence třeba jen zdánlivé objektivity. Ale to je zřejmě styl psaní v časopisu Reflex. Myslím, že by bylo na místě na články reagovat, ne že by Zdeněk Bakala potřeboval zrovna mě k takovému komentáři. Chtěl bych udělat několik poznámek ke kultuře a mentalitě, která v Čechách dává vznik takovýmto článkům.

O malých národech bylo napsáno mnoho, asi nejvýstižněji Milanem Kunderou: jeden sleduje druhého a závidí mu. Na cokoliv a kohokoliv, kdo vynikne nad průměr, je nutno zaútočit, zesměšnit ho a srazit do patřičné roviny. Články o Zdeňku Bakalovi jsou toho výstižným příkladem. Přes výsměchy a urážky jsme se stejně dočetli, že pan Bakala je výjimečně úspěšná osobnost: devatenáctiletému učni z Brna se v roce 1981 podaří odejít do USA a tam vlastní iniciativou, bez peněz, přátel a rodiny absolvuje jednu z nejlepších amerických univerzit (University of California, Berkeley), začne pracovat ve finančním oboru, a to s takovým úspěchem, že se během patnácti let stane jedním z hlavních aktérů investičního finančnictví v České republice. Dovedu si představit, jak se malý český člověk zalyká závistí a zlobou a je přesvědčen, že v tom musí být nějaká levota. A začne nám mávat před očima Bakalovým údajným „miliardovým“ majetkem, i když taková abstraktní čísla jsou z praktického hlediska nesmyslná, ať se jedná o kohokoliv – jestli je to Zdeněk Bakala nebo Bill Gates. Mimochodem si oba, Gates i Bakala, nelámali hlavu s úspěchy ve školách (na čemž není nic mimořádného – Morton Feldman nedodělal gymnázium, John Cage zanechal studií po prvním ročníku vysoké školy). Bakala sice dodělal univerzitu (v USA), ale na české gymnázium se „nedostal“. Gates se zase vykašlal na univerzitní diplom a studium nedokončil. Tolik k úvodnímu článku Nejbohatší dámský krejčí...

V následujících dvou článcích Bakalova černá stavba a Privatizace Václava Havla se jedná o totéž – o projekt prezidentské knihovny Václava Havla, kterou Zdeněk Bakala financuje. Autorům něco takového musí být trnem v oku. Samotný fakt, že projekt prezidentské knihovny v Čechách je realizován osobní iniciativou, je v malých poměrech neslýchaná věc, je to přestupek, který je nutno napravit diskreditací dotyčného, který si navíc troufá realizovat projekt a neohlížet se na překážky. A protože se jedná o přestavbu historické budovy, na překážky a konflikty není nutné dlouho čekat, památkáři se o ně postarají. Vsadím se, že se v Praze nenajde jediný architekt, který by projektoval úpravy a přestavby historických objektů a obešel se bez konfliktů s památkáři. Kdyby v Praze v 18. století vládli památkáři, byla by Praha „gotická“ a ne „barokní“. Přesto si myslím, že nebylo na škodu otlouct, přestavět, nebo i zbourat některé objekty a vytvořit z gotické Prahu barokní, tak jak ji známe dnes. To často znamenalo domy přestavět. Myslím, že nebylo na škodu pozvat do Prahy přední italské architekty, aby postavili paláce, chrámy a budovy v tehdy nejmodernějším stylu bez ohledu na to, co jim stojí v cestě. Kdybychom měli památkáře na konci 19. století, spousta domů by byla ještě dnes bez kanalizace. Dali by památkáři povolení bourat zdi v historických částech města a zavádět takové novoty jako stoupačky na vodu a odpad, které ještě před lety nikdo „nepotřeboval“? Asi těžko. Myslím, že bychom v minulosti našli mnoho podobných příkladů.

Jak to tedy vypadá s knihovnou Václava Havla? Zdeněk Bakala angažoval jednoho z předních světových architektů Ricarda Bofilla z Barcelony, který vypracoval projekt přestavby domu U Drahomířina sloupu, který Zdeněk Bakala koupil za své peníze a věnoval k účelům Havlovy knihovny. Ricardo Bofill (1939) není nováček, má za sebou desítky velkých a velmi úspěšných projektů po celém světě. Bylo jistě možné vybrat někoho jiného, ale těžko by to byl architekt lepší, zvláště s přihlédnutím na projekt v historické Praze. Vzpomeňme si, jaký odpor vzbudil projekt přestavby vstupu do paláce Louvre od I. M. Peie. Skleněná pyramida, kterou zasadil do středu palácového nádvoří, vzbudila odpor u 90 % Pařížanů a vedla k rezignaci ředitele Louvru. Přesto to francouzští „šmelináři a gauneři“ (mezi nimi prezident Mitterrand) prosadili a dnes je to tato „zvrácenost“ považována za stejně přitažlivou, jako je budova Louvru sama. Kdyby bylo na ochráncích staré Paříže, Eiffelova věž by byla zbouraná po skončení světové výstavy v roce 1889. Město nikdy nedalo permanentní povolení stavby věže a ta byla občanům (mezi ně patřil Émile Zola nebo Alexandre Dumas ml.) trnem v oku. Bakalův projekt knihovny je naprosto v souladu se čtyřsetletou historií Prahy: světový architekt Ricardo Bofill realizuje projekt v historické části města. Doufám, že Bofillova přestavba je stejně odvážná a originální jako to, co postavil I. M. Pei v Louvru.

Na závěr malá úvaha o kultuře západní společnosti, ve které má Česká republika své místo. Západní kultura není zahleděná sama do sebe. Ta se neustále obnovuje a motorem tohoto procesu jsou na jedné straně vědci, umělci, filozofové a všichni, kdo vytvářejí intelektuální život společnosti a na druhé straně jsou to ti, kteří mají prostředky takové aktivity a práci podpořit. Od dob renesance je spojení tvůrce a mecenáše to, co v naší (západní) kultuře dává možnost vzniku dílům, které nás definují a určují, kdo jsme. Dnešní krize intelektuálního života, hlavně krize v uměleckém životě, je výsledkem úpadku těchto vztahů, což se promítá do nesmírně těžké situace pro nezávislou tvorbu. Nelze totiž očekávat, že to budou vládní instituce, které tyto možnosti zajistí, a to i v době ekonomické prosperity a v čele a s osvícenou vládou. V současné situaci, kdy (a to nejen v Čechách) jsou to většinou polovzdělanci a nekultivovaní lidé, kteří řídí společnost, je představa, že by vládní organizace dávaly stěžejní podporu nezávislé tvorbě, bujná fantazie. Alternativní cesty, kontroverzní projekty, protichůdné názory a akce vytváří podhoubí pro zdravou kulturu společnosti. Téměř nekonečná varianta možností – v tom je síla společností, jakou jsou např. Spojené státy americké. Takovou mozaiku nelze vytvořit ani tou nejbohatší a nejprogresivnější vládou. Ta je vytvořena individuální iniciativou tvůrců a mecenášů.

Víme z minulosti, i té nejbližší, že právě dílo, které je problematické a kontroverzní, dílo odlišné od všeho, vzbuzující polemiku a odpor u části publika (někdy velké části) se prokázalo jako to, co reprezentuje svoji dobu. Je to dílo, jehož hodnota narůstá a které se nakonec stane nositelem kultury pro příští generace. Nikdo dnes nezná a neposlouchá hudbu Karla Kovařovice, který byl počátkem 20. století nejslavnější a nejúspěšnější operní skladatel v Čechách. Je to kontroverzní Leoš Janáček, který reprezentuje svou dobu. V Praze ho tehdy chtěli zavřít do blázince.

Zdeněk Bakala je jednou z mála nezávislých osobností v České republice. Má nejen prostředky, ale stejně tak intelektuální zvědavost a zájem o to, co se v kultuře děje. Jeho rozhled je globální a jeho způsob podpory osobitý a hlavně nezávislý. Na jedné z našich prvních schůzek mi řekl: „Dostal jsem velkou příležitost v České republice a úspěch, který zde mám, bych chtěl využít k tomu společnosti něco vrátit“. Od roku 2005 Zdeněk Bakala nezištně podporoval Ostravské dny nové hudby a mezinárodní komorní orchestr pro soudobou hudbu Ostravská banda. Grant od něj nebyl rozhodující pro existenci těchto projektů, dal nám ale volné ruce k nezávislé práci. A to je pro každý umělecký projev to nejpodstatnější. Vědomí, že za vámi někdo stojí, někdo, kdo vám věří a říká – dělej to, co a jak uznáš za nejlepší. Neptám se tě na detaily. Stačí, že vidím tvoji seriózní práci, že se nestaráš o povrchní souhlas, o povrchní úspěch. Tady máš, co potřebuješ, a pokračuj. To je přesně to, co cítil Beethoven i po katastrofální premiéře své 7. symfonie, kdy ji orchestr sotva dohrál. Dvakrát se provedení rozpadlo do té míry, že Beethoven, který dirigoval, musel orchestr zastavit. Sál byl nevytopený (na to neměl Ludwig dost peněz) a to malé publikum, které přišlo, bylo v rozpacích, nikdo nevěděl, co si má o tom myslet. To ale nevadilo. Ani na minutu si Beethoven nemyslel, že je všemu konec. Měl své mecenáše a věděl dobře, že až se ráno vzbudí, bude bez problémů pokračovat. Žádný sekční šéf z ministerstva nepřišel a nezačal vyhrožovat: Tak takhle ne! Něco takového se podporovat nebude!

Několikrát v životě jsem měl podobný pocit svobody a volnosti, pocit důvěry v ty, kteří mi umožnili pracovat a tvořit. Byly to vždy momenty vztahu s osobnostmi, jakou je na příklad Paula Cooper v New Yorku. Do určité míry to byl též Zdeněk Bakala. Jsem poslední, kdo by předpokládal, že má někdo povinnost podporovat to, co dělám. Poslední příspěvek od Zdeňka Bakaly dostalo Ostravské centrum nové hudby na jaře 2011. To ale nic nemění na tom, že Česká republika zoufale potřebuje osobnosti, jako je Zdeněk Bakala. Osobnosti s intelektuální, kultivovanou zvídavostí, se zájmem o umění, vědu, filozofii, osobnosti, které mají prostředky podporovat práci, která je polemická a na které jsme všichni závislí.

Petr Kotík, New York, 29. Listopadu 2012

Skladatel, dirigent a flétnista, žije střídavě v New Yorku a Ostravě. Umělecký ředitel S.E.M. Ensemble, New York. Umělecký ředitel Ostravského centra nové hudby, jehož projekty jsou Ostravské dny, činnost Ostravské bandy a NODO-Dny nové opery Ostrava. V říjnu a listopadu 2012 řídil Petr Kotík festival „Beyond Cage“ v New Yorku s deseti koncerty a prezentacemi, v místech jako jsou Carnegie Hall, Lincoln Center, Univerzita města New York, Bohemian National Hall a další. Festival zahrnoval koncerty S.E.M. Ensemble, Janáčkovy filharmonie, Ostravské bandy, FLUX kvarteta a dalších ansámblů a sólistů.

Časopis Reflex, 16. srpna, 2012:

Nejbohatší dámský krejčí v Česku. I to je Zdeněk Bakala

Napsal Jaroslav Plesl

Bakalova černá stavba

Napsala Markéta Dobiášová

Privatizace Václava Havla

Napsali Petr Kolář a  Jaroslav Plesl