O strastech lidí, kteří přežili

29. 11. 2015, 0.01 | Boris Klepal

Musíme tam všichni, je to tak pro všechny lepší, už se kácí v našem lese… Upřímnou soustrast každému, komu zemře někdo blízký, a ke všemu smutku a starostem je vystaven záplavě originálních kondolencí. Kromě běhání po pohřebních službách, úřadech a notářích člověk úpí ještě pod nákladem dobře míněných projevů soucitu, kterým se bohužel nemůže ani dost dobře zasmát jako třeba všem těm svatebním kudrnáčům.

Všichni jednou umřem, zpívali kdysi Odvážní bobříci a měli nejspíš pravdu. Většinu z nás ale pravděpodobně čeká stejně komplikovaná věc – totiž smrt někoho blízkého. Poradit si s takovou ztrátou je nelehká věc a může se protáhnout na celý život. Můžeme vést teoretické debaty o tom, jak je smrt tabuizovaná, jak se jí bojíme, nechceme ji v domě a jak za to všechno může dnešní uspěchaná doba, kapitalismus a Kalousek. Ale ve chvíli, kdy nám zemřou rodiče, sourozenci, partner nebo blízký přítel je všechno to teoretizování najednou úplně zbytečné. Smrt přestane být tabuizovaná a ať už ji chceme, nebo ne, tak tu prostě je a čeká, co si s ní počneme.

S úmrtími v rodině jsem se musel vyrovnat víceméně sám včetně těch posledních, kdy jsem už absolvoval i všechny úřední procedury okolo. Větší štěstí jsem měl při řešení komplikací, které způsobila v životě jednoho z mých blízkých příbuzných – a tím i v mém – paranoidní schizofrenie. Dostal jsem se totiž k programu pomoci pro příbuzné lidí trpících psychotickými onemocněními a dozvěděl se díky tomu několik důležitých věcí. Například že nejsem sám, komu se taková věc stala, mnozí lidé s takovými dětmi, sourozenci či rodiči žijí a nehroutí se. Co je to psychóza, co se při ní děje v hlavě nemocných a jak se taková věc léčí. Principy, jak s psychotiky jednat, nápadně připomínaly Gutha-Jarkovského. Překvapivá byla ve chvílích prvního náporu starostí i tak prostá sdělení, jako že nikdo nemá povinnost se při péči o příbuzného zhroutit a má právo si odpočinout, když je na něj všeho moc.

Píšu to všechno proto, že jsem se náhodou nachomýtl k otvírání poradny pro pozůstalé. Vzpomněl jsem si, jak mi rada i společnost zkušenějších, nezaujatých a přitom vstřícných lidí v jiných starostech pomohla, a napadlo mě, že kdybych se v případě prvních setkání se smrtí setkal i s podobnou pomocí, všechno by asi bylo jednodušší. Kdybyste tedy měli pocit, že jste v těžkých chvílích na všechno sami, a příštího zachmuřeného kondolujícího se chystáte zabít, tak si zkuste vzpomenout, že Klára pomáhá➚. A pokud nemáte po ruce Kláru, třeba někdo ve vašem okolí dělá něco podobného.

U smrti zůstaneme i hudebně. Kdyby si operní svět chtěl vybrat nějaké černé datum, 29. listopad by byl žhavým kandidátem. V tento den totiž zemřeli Claudio Monteverdi (1567–1643) a Giacomo Puccini (1858–1924). Je to náhoda, ale pozoruhodná – první z nich přivedl žánr k jeho prvnímu vrcholu, druhý dominanci velkých italských skladatelů v opeře uzavřel. Od Monteverdiho si poslechneme předehru a ritornely z jeho první opery Orfeus (1607), hrají English Baroque Soloists, řídí John Eliot Gardiner. Následuje árie Possente spirto, e formidabil nume (Mocný duchu a hrozivý bože) z téže opery: Orfeus se takto obrací k Charónovi, aby jej vpustil do říše mrtvých. Zpívá Christian Gerhaher, ukázka je z představení Bavorské státní opery, řídí Ivor Bolton.

Dále se přesuneme k Puccinimu a jeho poslednímu dílu, jímž je opera Turandot: krutá čínská princezna dává svým nápadníkům hádanky, kdo neuhodne, přijde o hlavu. V části In questa reggia vysvětluje Turandot příčiny své krutosti, v následném duetu dochází ke konfrontaci s princem Kalafem, který se do ní beznadějně zamiloval. Hádanky jsou tři, smrt je jen jedna – hádanky jsou tři, jeden je život. Kalaf všechny hádanky uhodne a opera po několika drásavých peripetiích skončí šťastně. V ukázce zpívají Birgit NilssonJussi Björling, řídí Erich Leinsdorf. Slavnou árii Nessun dorma (Nikdo nebude spát) ze třetího dějství si poslechneme v podání Franca Corelliho. A ještě zůstalo finále opery: Puccini ji nestihl dokončit, smrt byla rychlejší. Autorem nejčastěji používaného závěru je skladatel Franco Alfano, jeho zakončení publikum poprvé slyšelo při druhém provedení díla. Světová premiéra byla pietně ukončena tam, kde Puccini přerušil svou práci.

Perseus osvobozuje Andromedu, Peter Paul Rubens, 1622

Perseus osvobozuje Andromedu, Peter Paul Rubens, 1622

Zanechte komentář