Dnes se dožívá osmdesáti let jedna z největších českých pěvkyň 20. století a světových wagnerovských sopranistek své generace Naděžda Kniplová.

Její postavení v rámci české interpretačí tradice je výjimečné nejen kvůli úspěšnému působení v zahraničí, ale především u nás neobvyklému, nesrovnatelnému pěvecko-dramatickému heroismu a charismatu pravé primadony. (V dnešním kulturním provozu, globalizovanou komercionalizací degradovaném v pouhou směnnou komunikaci bulvárně transformovaných estetických “suvenýrů” minulosti, nemůžeme bohužel na porozumění této kategorii, nedílné uměleckému životu a rozvoji, narazit.) Naděžda Kniplová svým vysokodramatickým sopránem oslnila samotného Herberta von Karajana, který ji pozval do Salcburku. Ve srovnání s flagstadovsky širokodechou, spíše seversky chladnou a vyrovnanou zpěvní vznosností, jíž se blížila druhá česká wagnerovská specialistka, Ludmila Dvořáková (*1924), Naděžda Kniplová vzácně upomínala na nilssonovsky vyhrocený, pronikavý dramatismus. Od objemné zvukovosti a slovansky zemité, měkké hlasové plnosti Marie Podvalové, po níž převzala neformální patronát nad rolí Libuše, Kniplová nastavovala laťku rysanekovskou jednotou patetické maximy epické plochy a dramatické eruptivnosti charakterové dynamiky.

Po začátcích v Ústí nad Labem a Brně se roku 1964 stala členkou operního ansámblu Národního divadla a vzbudila nadšení kreacemi Ortrudy a Brünnhildy v památných wagnerovských inscenacích Lohengrina a Valkýry. Kromě Wagnerových postav byla strhující interpretkou partů Janáčkových – z nahrávek zmiňme Kašlíkův snímek Věci Makropulos, Mackerrasovu Káťu Kabanovou a Gregorovu Pastorkyňu. Pod taktovkou Jaroslava Krombholce vytvořila na kompletních nahrávkách Libuši a Miladu. Roku 1968 nahrála (jako Brünnhilda) dva komplety Prstenu Nibelungova – za řízení Hanse Swarowského a Wolfganga Sawallische.

V loňském roce Naděžda Kniplová s impozantní, zcela oprávněnou jednoznačností odmítla Thálii za celoživotní mistrovství s odůvodněním, že měla být po roce 1989 mezi prvními oceněnými a v současnosti o cenu jakožto “milodar” jednomu z posledních na “seznamu” nuceně uznávaných “předchůdců” nestojí. Je hanebným svědectvím o současné české kulturní politice, že (tak vzácné!) domácí umělecké osobnosti světového formátu stojí daleko za září mediálních a politických zájmových reflektorů, které ze společnosti/veřejného prostoru činí to, co jí/mu dávají, s domněním, že právě to je společným (tj. nejnižším) jmenovatelem její/jeho zainteresovanosti. Profilové wagnerovské CD Naděždě Kniplové naopak vydala pražská Společnost Richarda Wagnera, jejíž je čestnou členkou.