Přivedeme na svět děti, pěkně je zpracujeme a pak jim dáme sežrat vlastní chyby podobně jako naši rodiče nám. Uvedeme hlavní téma, potom vedlejší, pěkně je zpracujeme, úvod zopakujeme a máme sonátovou formu. Některé věci se prostě neomrzí.

Generační spory – stejně jako Husova hranice – stále doutnají a občas vzplanou jasným plamenem. Před rokem se ozvala Lenka Zlámalová, teď v týdnu trošku přitopil Miloš Čermák a nakonec pěkně přiložil Standa Biler➚ (v jeho článku jsou odkazy na oba předchozí). Je hezké se podívat, co si kdo myslí o zásadních prioritách lidí, kteří se narodili v letech 1980–2000, a vyčítá jim stejné věci jako můj otec mně, když se vrátil opilý z hospody: všechno máme jednodušší, nic nás nezajímá, k ničemu nejsme, všechno chceme hned a bez práce. Jen na mě neřval, že jsem mamánek, protože to slovo ještě neexistovalo a matka byla mrtvá. Míra zkaženosti lidstva se evidentně nemění, myšlení také moc ne a dnešní mladé generaci je stejně všechno jedno➚. Kdybych se na svou vlastní generaci podíval podle svých vlastních zkušeností, tak jsme vyrostli na Bedřichu Smetanovi, učili se hrát na klavír podle Sarauera a dostávali od babičky za odměnu mrkev. Zkrátka byli jsme skromní a rozeznávali hodnoty.

Včera v Brně slavili hudební narozeniny: Extempore s Mikolášem Chadimou 40 let, Indies 25 let, Idiot Crusoe a Tyršova společnost 25 let. Město bizarních kariér i průměrných příležitostí mělo najednou opravdu na výběr, kam zajít, alternativní scéna byla jeden večer na roztrhání. Chadima je podle výše zmíněných počtů z generace W, takže by si podle neúprosné logiky měl myslet, že já jsem z generace budižkničemů obyčejných a následující generace je k ničemu na druhou. Pitomci na třetí teprve rostou a ještě neměli čas se pořádně projevit. Indies, Idiot Crusoe a Tyršova společnost patří z hlediska Chadimovy generace k pitomcům obyčejným, z mého jsou ok. Z hlediska skladatelů, kteří vynalezli sonátovou formu  – mohla by to být cca generace K nebo L, bychom všichni byli dokonalý odpad, ale nás už zase většinou nezajímá sonátová forma. Řád a opakování jsou k ničemu a skládáme si, jak nás napadne; postaru bychom to stejně nedovedli. To ale nic nemění na tom, že si tu vykopávku dnes můžeme připomenout. Ostatně současní skladatelé po ní přes všechnu svou ignoranci občas ještě sáhnou.

Dnešní matiné začne předehrou k opeře Ifigenie v Aulidě. Napsal ji Christoph Willibald Gluck (1714–1787) a my si ji poslechneme v úpravě Richarda Wagnera. Philharmonia Orchestra řídí Otto Klemperer. Po ní následuje Sonáta pro flétnu a orchestr, kterou napsal Jindřich Feld (1925–2007) a upravil ji sám z původní klavírní verze. Hraje Pražský komorní orchestr a Antonín Hradil. V závěru se od sonát už odkloníme a poslechneme si skladbu Tabula rasa pro dvoje housle, preparovaný klavír a smyčcový orchestr Arvo Pärta (1935). Na housle hrají Adele Anthony a Gil Shaham, na klavír Erik Risberg, Göteborgs Symfoniker řídí Neeme Järvi.