Brno Contemporary Orchestra. Hry s hlasem, melodiemi a tradicí

26. 9. 2016, 15.56 | Boris Klepal

Tomáš Krejčí a Irena Troupová, foto Pavel Hrůza

Tomáš Krejčí a Irena Troupová, foto Pavel Hrůza

Brno Contemporary Orchestra zahájil koncertem v brněnském Domě umění svůj Cyklus B. Program obsahoval vzpomínky na brněnskou hudební avantgardu přelomu 60. a 70. let. a jednou světovou premiéru. Ale také dramaturgickou neuspořádanost, která minulost se současností nijak nepropojila.

Cyklus A je mrtev, ať žije Cyklus B. Dramaturgie Brno Contemporary Orchestra si hraje s asociacemi a postupuje podle abecedy. Aktuální sezónou prochází Cyklus B, jehož první koncert našel své místo v brněnském Domě umění a jeho název zněl „Brno?“ V minulé sezóně vycházely všechny koncerty abonentního cyklu z písmene A, završením byl velký projekt Aglomerace – koncert v pavilonu A na Brněnském výstavišti.

BCO a jeho dramaturg Viktor Pantůček reflektovali v programu pátečního koncertu brněnské autory minulé i současné. Na programu byly dvě skladby pocházející z přelomu 60. a 70. let. Hlasová vernisáž z roku 1969 je kolektivní dílo autorů Josefa Berga, Arnošta Parsche, Aloise Piňose, Rudolfa RůžičkyMiloše Štědroně. Je to sofistikovaná hra se dvěma hlasy a doprovodem komorního ansámblu. Každý z autorů psal svoje části hudby podle předem stanovaného schématu a potom se jednotlivé díly montovaly dohromady. Kolektivní kompozice jsou vůbec brněnská specialita a někteří ze jmenovaných skladatelů pracovali společně ještě v 90. letech.

Elektroakustická skladba Aloise Piňose Nekonečná melodie je vytvořená z elektronických zvuků, jejichž old school barvy zapadají do současného proudu syntezátorového retra a domácího bastlení. Protiváhou k elektronice je part akustické kytary. Závěr koncertu tvořila Missa brunensis, tedy brněnská mše současného skladatele Maria Buzziho.

Konstrukce programu byla mnohoslibná, ale v praxi zapůsobila především neuspořádaně. Ukázala, že vycházet při tvorbě hudební dramaturgie z mimohudebních souvislostí a asociací je ošidné a riskantní. Viktor Pantůček uvažuje o hudbě v tak složitých souvislostech a zákrutech, že jsou bez obsáhlého vysvětlování velmi těžko pochopitelné. Mnohovrstevnaté a detailní systémy se nakonec tak propletou, že jsou zvenku nerozklíčovatelné a působí nahodilým dojmem. Připomíná to některé seriální kompozice, u nichž se stává, že je mnohem zajímavější je číst z partitury než slyšet.

Hlasová vernisáž se vrátila do Domu umění po 47 letech a působila opravdu spíš dojmem muzeálního kousku. Proces jejího vzniku musel být fascinující dobrodružství, ale čistě hudebně z ní zůstala především hříčka s mnoha polohami, barvami a deformacemi lidského hlasu. Výsledek je roztrhaný, je to spíš série hudebních skečů než souvislá skladba. Provedení Hudební vernisáže na opravdové vernisáži výstavy věnované brněnské avantgardě té doby by bylo absolutně nezpochybnitelné, jako součást dramaturgie koncertu ale nepůsobila přesvědčivě. A to navzdory umístění do prostoru Domu umění, kde měla skladba premiéru a brněnské umění tu skutečně mívalo domov, hrálo tu dlouhá léta i Divadlo Na provázku.

Do hlavy se během provedení neodbytně vtírala myšlenka na rok vzniku Hlasové vernisáže – 1969. Ještě tu byl stále živý šok z okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy, normalizace sbírala síly, upálil se Jan Palach – a naši avantgardisté psali kolektivní hříčky. Těžko říct, jestli to je ukázkový příklad útěku od reality, nebo dokument toho, že život jde pořád dál a děti se rodí i za války. Trochu to ovšem také připomíná režiséra Martina Friče, když v roce 1939 točil komedii Eva tropí hlouposti. V širším kontextu se jednalo o zajímavý podnět k přemýšlení o dějinách každodennosti. To ale nic nemění na tom, že v celkovém běhu programu zůstala Hlasová vernisáž jaksi osamocená.

Nejspíš by bylo všechno jinak, kdyby dramaturgie přiřadila k Hlasové vernisáži její současnější protipól. Tento úkol ale Missa brunensis ani nemohla splnit, je to kompozice z úplně jiného světa. Mario Buzzi podle svých slov nedostal pevné zadání, tak napsal duchovní skladbu podle svých představ. Potud je všechno v pořádku, ale pokud zadavatel není schopen říct nic konkrétnějšího než „něco nám napiš“, musí počítat s tím, že věc nemusí vyjít. Missa brunensis bez ohledu na skladbu samotnou neměla se zbytkem programu nic společného, nehodila se ani k předcházejícím skladbám, ani do Domu umění, jehož akustika mohutnějšímu zvuku rozhodně nesvědčí, stejně jako se prostředí nehodí ke katolickým rituálům a ohlasům moravského folkloru.

BCO, Pavel Šnajdr a Irena Troupová, foto Pavel Hrůza

BCO, Pavel Šnajdr a Irena Troupová, foto Pavel Hrůza

Mario Buzzi se ve své Misse brunensis nespokojil s textem latinských ordinárií, ale přidal k nim ještě litanie k patronům města, modlitbu „Salve Regina“ a sekvenci „Te Deum“. Nedošlo tu ale k nijak organickému propojení, jednotlivé části jsou spíš nastavované za sebe. Hudba se občas rozjede do folkloristického riffu a takřka rockové energie, aby se nečekaně zastavovala na disonantních souzvucích. Součástí orchestru je i cimbál, který skladbu žene k moravským tradicím i zvukově – ovšem spíš k tradicím venkovským než městským. Ve vokálních partech se občas objeví sborové mluvené pasáže, v nichž intonace do otazníku jako by dokonce zpochybňovala tezi o věčném životě. Z jednoho poslechu a bez znalosti partitury skladba vypadala, jako by se Mario Buzzi nemohl rozhodnout, co chce vlastně napsat. Jako by neměl celkovou představu a připojoval jednotlivé nápady tak, jak postupně přicházely. Jestli se k tradici hlásí, popírá ji, zpochybňuje, nebo na ni chce navázet.

Mezi oběma vokálně-orchestrálními díly vytvořila mezihru Nekonečná melodie Aloise Piňose, zřejmě nejkompaktnější a nejpůsobivější skladba večera. Pojem spojený se způsobem vokální kompozice Richarda Wagnera je tu převedený do elektronického jazyka a mikrointervalových postupů, výsledek je zcela přesvědčivý. Je tu sice otázka, zde je skladba puštěná z běžné stereonahrávky plnohodnotnou součástí koncertu, ale na tu si musí odpovědět každý posluchač sám.

Brno Contemporary Orchestra postupně ustaluje své složení, vytvořil si tvrdé jádro hudebníků a díky tomu začal podávat i stabilní výkony. Kolektivně funguje na solidní úrovni, jeho úroveň se pomalu konsoliduje. Při vhodně voleném repertoáru může bezpochyby plnit i velmi náročné úkoly. Stejně tak v případě skladeb napsaných na objednávku autory, kteří přednosti i slabiny tělesa znají a respektují. Dirigent Pavel Šnajdr, orchestr i sólisté si poradili výborně především s Hlasovými vernisážemi, orchestr byl pěvcům vyrovnaným partnerem. Missa brunensis poněkud trpěla akustickými podmínkami ve foyer Domu umění, které mohutnějšímu zvuku nesvědčí a vedou ho k nečitelnosti.

Pěveckých sól v Hlasové vernisáži se ujali sopranistka Irena Troupová a barytonista Tomáš Krejčí. Oba si s barevnými nuancemi a nesčetnými pazvuky požadovanými skladbou poradili bezvadně, opravdu technicky a kontrolovaně. Potvrdilo se to v jedné z mála opravdu zpívaných částí, kdy předvedli krásně sezpívaná unisono glissanda. Navíc přidali i herecké pointy dotahující hudební náznaky do konkrétního sdělení. Irena Troupová zpívala sólo také v Misse brunensis, proti sboru se prosazovala barvou hlasu, která neztratila působivost ani v nevlídné akustice místa. Úlohu sboru hrál osmičlenný soubor OctOpus Vocalis – kolektivně přijatelný, ale bez výrazných pěveckých individualit.

Za připomínku z dalších projektů BCO stojí přinejmenším provedení multimediální opery The Cave. Jejími autory jsou skladatel Steve Reich a videoartistka Beryl Korot, provedení 11. 10. 2016 v Mahenově divadle je součástí festivalu Janáček Brno➚.

Josef Berg, Arnošt Parsch, Alois Piňos, Rudolf Růžička a Miloš Štědroň: Hlasová vernisáž (po 47 letech opět v Domě umění), Alois Piňos: Nekonečná melodie, Mario Buzzi: Missa brunensis – světová premiéra. OctOpus Vocalis – um. Vedoucí M. Franze, Irena Troupová – soprán, Tomáš Krejčí – baryton, BCO a Pavel Šnajdr. 23. 9. 2016, Dům umění města Brna.

Komentáře k článku „Brno Contemporary Orchestra. Hry s hlasem, melodiemi a tradicí“

  1. […] koncertu jako takovém si můžete přečíst slova odborníkova, já připojím jen stručný laický komentář. U první části, Hlasové vernisáže kolektivu […]

  2. Martin Franze napsal:

    Mám už několik měsíců nutkání vrátit se k výše uvedené recenzi Borise Klepala a toto nutkání nakonec zvítězilo nad mávnutím rukou. Stále jsem totiž nepochopil význam a smysl hodnocení ansámblu OctOpus Vocalis.

    Kritikem umění sice nejsem (a doufám, že ani nikdy nebudu), nicméně si troufnu se z pozice interpreta zamyslet nad jedinou větou týkající se našeho ansámblu.
    Cituji: „Úlohu sboru hrál osmičlenný soubor OctOpus Vocalis – kolektivně přijatelný, ale bez výrazných pěveckých individualit.“

    Pominu-li poněkud nešťastnou formulaci „Úlohu sboru hrál“, tak nemohu stále rozklíčovat termín „kolektivně přijatelný“ a bez alespoň stručného vysvětlení ani „bez výrazných pěveckých individualit“.

    Napadají mě pouze dvě vysvětlení:
    1) mělo být vyjádřeno, že ansámbl (protože nejsme sbor, a tím se možná vysvětluje i obrat „úlohu sboru hrál“) nestojí za nic a autor to nechtěl vyjádřit přímo
    2) autor ansámblové vokální hudbě příliš nerozumí, tak se uchýlil ke zdánlivě neutrálnímu vyjádření

    Tolik úvodem a nyní stručně, proč se mi zdá hodnocení OctOpus Vocalis nešťastné:

    1) hodnocení nemá žádnou metodiku, žádné vysvětlení (podle mého názoru by bylo lepší napsat pouze informaci o tom, že ansámbl vystoupil)

    Pokud je psáno, že sbor je přijatelný, mělo by také zaznít například s kým jej porovnávám, v jakých hudebních parametrech mi nevyhovuje a podobně. Totéž platí pro „výrazné pěvecké individuality“. I v tomto případě je třeba napsat, z jakých kritérií vycházím. Konkrétně náš ansámbl totiž vystupuje jako celek a nikdo z nás se neprezentuje jako sólista (viz také nesmyslné porovnání se sólistkou). Kromě toho vícehlasá sazba kompozice byla hlavní osou – sólových vstupů z ansámblu bylo opravdu poskrovnu.

    2) na rozdíl od hodnocení orchestru a sólistů nemá autorovo hodnocení vokálního ansámblu žádný kontext s technickou náročností skladby, a také s akustikou prostředí ve kterém premiéra probíhala

    Studiu premiérované skladby jsme se věnovali poměrně dlouho a pokud by se do vokální partitury podíval člověk znalý, naznal by, že se v mnoha ohledech nejednalo o jednoduchou sazbu. Zde bych se mohl také popřípadě pustit do polemiky, ale bohužel není o čem.

    Závěrem tedy musím konstatovat, že z této kritiky si nic užitečného nemohu vzít. Předpokládám, že stejně na tom budou moji kolegové a také její čtenáři, kteří na koncertě nebyli. Z toho také plynulo moje nutkání se k ní vyjádřit.
    Hodnocení našich koncertů mě vždy zajímá – je to pro interpreta velmi důležitá zpětná vazba, ze které může čerpat další podněty pro práci na pódiu. Těším se tedy, až zase někdo napíše něco smysluplného.

    Martin Franze
    umělecký vedoucí vokálního ansámblu OctOpus Vocalis

Zanechte komentář