Hlasová vernisáž se vrátila do Domu umění po 47 letech a působila opravdu spíš dojmem muzeálního kousku. Proces jejího vzniku musel být fascinující dobrodružství, ale čistě hudebně z ní zůstala především hříčka s mnoha polohami, barvami a deformacemi lidského hlasu. Výsledek je roztrhaný, je to spíš série hudebních skečů než souvislá skladba. Provedení Hudební vernisáže na opravdové vernisáži výstavy věnované brněnské avantgardě té doby by bylo absolutně nezpochybnitelné, jako součást dramaturgie koncertu ale nepůsobila přesvědčivě. A to navzdory umístění do prostoru Domu umění, kde měla skladba premiéru a brněnské umění tu skutečně mívalo domov, hrálo tu dlouhá léta i Divadlo Na provázku.

Do hlavy se během provedení neodbytně vtírala myšlenka na rok vzniku Hlasové vernisáže – 1969. Ještě tu byl stále živý šok z okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy, normalizace sbírala síly, upálil se Jan Palach – a naši avantgardisté psali kolektivní hříčky. Těžko říct, jestli to je ukázkový příklad útěku od reality, nebo dokument toho, že život jde pořád dál a děti se rodí i za války. Trochu to ovšem také připomíná režiséra Martina Friče, když v roce 1939 točil komedii Eva tropí hlouposti. V širším kontextu se jednalo o zajímavý podnět k přemýšlení o dějinách každodennosti. To ale nic nemění na tom, že v celkovém běhu programu zůstala Hlasová vernisáž jaksi osamocená.

Nejspíš by bylo všechno jinak, kdyby dramaturgie přiřadila k Hlasové vernisáži její současnější protipól. Tento úkol ale Missa brunensis ani nemohla splnit, je to kompozice z úplně jiného světa. Mario Buzzi podle svých slov nedostal pevné zadání, tak napsal duchovní skladbu podle svých představ. Potud je všechno v pořádku, ale pokud zadavatel není schopen říct nic konkrétnějšího než „něco nám napiš“, musí počítat s tím, že věc nemusí vyjít. Missa brunensis bez ohledu na skladbu samotnou neměla se zbytkem programu nic společného, nehodila se ani k předcházejícím skladbám, ani do Domu umění, jehož akustika mohutnějšímu zvuku rozhodně nesvědčí, stejně jako se prostředí nehodí ke katolickým rituálům a ohlasům moravského folkloru.

Mario Buzzi se ve své Misse brunensis nespokojil s textem latinských ordinárií, ale přidal k nim ještě litanie k patronům města, modlitbu „Salve Regina“ a sekvenci „Te Deum“. Nedošlo tu ale k nijak organickému propojení, jednotlivé části jsou spíš nastavované za sebe. Hudba se občas rozjede do folkloristického riffu a takřka rockové energie, aby se nečekaně zastavovala na disonantních souzvucích. Součástí orchestru je i cimbál, který skladbu žene k moravským tradicím i zvukově – ovšem spíš k tradicím venkovským než městským. Ve vokálních partech se občas objeví sborové mluvené pasáže, v nichž intonace do otazníku jako by dokonce zpochybňovala tezi o věčném životě. Z jednoho poslechu a bez znalosti partitury skladba vypadala, jako by se Mario Buzzi nemohl rozhodnout, co chce vlastně napsat. Jako by neměl celkovou představu a připojoval jednotlivé nápady tak, jak postupně přicházely. Jestli se k tradici hlásí, popírá ji, zpochybňuje, nebo na ni chce navázet.

Mezi oběma vokálně-orchestrálními díly vytvořila mezihru Nekonečná melodie Aloise Piňose, zřejmě nejkompaktnější a nejpůsobivější skladba večera. Pojem spojený se způsobem vokální kompozice Richarda Wagnera je tu převedený do elektronického jazyka a mikrointervalových postupů, výsledek je zcela přesvědčivý. Je tu sice otázka, zde je skladba puštěná z běžné stereonahrávky plnohodnotnou součástí koncertu, ale na tu si musí odpovědět každý posluchač sám.

Brno Contemporary Orchestra postupně ustaluje své složení, vytvořil si tvrdé jádro hudebníků a díky tomu začal podávat i stabilní výkony. Kolektivně funguje na solidní úrovni, jeho úroveň se pomalu konsoliduje. Při vhodně voleném repertoáru může bezpochyby plnit i velmi náročné úkoly. Stejně tak v případě skladeb napsaných na objednávku autory, kteří přednosti i slabiny tělesa znají a respektují. Dirigent Pavel Šnajdr, orchestr i sólisté si poradili výborně především s Hlasovými vernisážemi, orchestr byl pěvcům vyrovnaným partnerem. Missa brunensis poněkud trpěla akustickými podmínkami ve foyer Domu umění, které mohutnějšímu zvuku nesvědčí a vedou ho k nečitelnosti.

Pěveckých sól v Hlasové vernisáži se ujali sopranistka Irena Troupová a barytonista Tomáš Krejčí. Oba si s barevnými nuancemi a nesčetnými pazvuky požadovanými skladbou poradili bezvadně, opravdu technicky a kontrolovaně. Potvrdilo se to v jedné z mála opravdu zpívaných částí, kdy předvedli krásně sezpívaná unisono glissanda. Navíc přidali i herecké pointy dotahující hudební náznaky do konkrétního sdělení. Irena Troupová zpívala sólo také v Misse brunensis, proti sboru se prosazovala barvou hlasu, která neztratila působivost ani v nevlídné akustice místa. Úlohu sboru hrál osmičlenný soubor OctOpus Vocalis – kolektivně přijatelný, ale bez výrazných pěveckých individualit.

Za připomínku z dalších projektů BCO stojí přinejmenším provedení multimediální opery The Cave. Jejími autory jsou skladatel Steve Reich a videoartistka Beryl Korot, provedení 11. 10. 2016 v Mahenově divadle je součástí festivalu Janáček Brno➚.

Josef Berg, Arnošt Parsch, Alois Piňos, Rudolf Růžička a Miloš Štědroň: Hlasová vernisáž (po 47 letech opět v Domě umění), Alois Piňos: Nekonečná melodie, Mario Buzzi: Missa brunensis – světová premiéra. OctOpus Vocalis – um. Vedoucí M. Franze, Irena Troupová – soprán, Tomáš Krejčí – baryton, BCO a Pavel Šnajdr. 23. 9. 2016, Dům umění města Brna.