Provedení Brahmsova houslového koncertu i čtvrté symfonie Bohuslava Martinů se při celkovém pohledu na včerejší koncert Filharmonie Brno poněkud ztrácí. Většinu pozornosti na sebe strhlo provedení divoké “mikropolyfonie” Görgyho Ligetiho.

Krásně zpěvný tón a perfektní legato jsou základní charakteristiky projevu Ivana Ženatého v Koncertu pro housle a orchestr D dur Johannesa Brahmse. K těmto jednoznačným kladům se však družil také jednoznačný a jednostranný důraz na racionálně-klasicistní aspekt Brahmsovy kompozice, zatímco romantická emocionalita zůstávala skryta někde v pozadí a posluchač si ji musel spíš domýšlet. I objemem zůstával Ženatého tón spíš střízlivě štíhlý i při pestré práci s vibratem. Neupírám takovému přístupu ani v nejmenším oprávněnost, ale k citovému zážitku je třeba se přes něj spíš probojovat, byť rozum nemá výhrady. K výraznému oživení došlo teprve ve třetí, vysloveně tanečně pojaté větě.

Výkon sólisty byl po výrazové stránce vlastně dublován orchestrem. Ten doprovázel decentně, bez zřetelných chyb, ale většinou opravdu jen doprovázel. Z jednolitého zvuku nic netrčelo ve zlém ani v dobrém, byla to jistota v pozadí, i když snad až příliš. Nejvýraznější výjimkou v dobrém slova smyslu byla dřeva v úvodu pomalé věty, především sólový hoboj. Dřeva vůbec dominovala projevu orchestru po celý večer.

San Francisco Polyphony Györgyho Ligetiho podle všeho vyrazila mnohým posluchačům dech a vyburcovala je k nepokojné snaze přijmout nezvyklý opus návodně uvedený zvukovým záznamem rušné silnice. Hlasité otvírání kabelek, šustění programy a polohlasné sdělování dojmů bylo křupanskou zvukovou kulisou k interpretačnímu vrcholu večera. Aleksandar Marković měl kompozici detailně propracovanou a orchestr mu pod rukama rozvinul opravdu netušené spektrum zvukových barev. Stále se měnící předivo motivů, v němž se jen těžko hledá záchytný bod, bylo provedeno s mírně hypnotizující jistotou. Dramaturgicky mohlo zařazení Ligetiho skladby vzbuzovat rozpaky, ale je otázka, k čemu takovou věc vůbec přiřadit, pokud by se nehrál výhradně Ligeti. Byl to svým způsobem poněkud prodloužený, haydnovsky škodolibý úder kotlů. Zcela chápu, že se taková hudba nemusí líbit, nepochopím ale posluchače, kteří ji pohoršeně pološeptem-polohlasem prožvaní a nakonec zdvořile zatleskají. Připomíná mi to skuhrání v hospodském bezpečí a dělá se mi z takového zbaběle pokryteckého přístupu nevolno. Otevřené projevy nevole by nakonec byly nejen poctivější, ale po všech stránkách i mnohem méně rušivé.

Provedení Ligetiho pro mě bylo natolik mnohovrstevnatým a zahlcujícím zážitkem, že jsem měl problémy se soustředit na závěrečnou Symfonii č. 4 Bohuslava Martinů a zpět do tohoto světa mě přivedla postupem času teprve její vojensky řízná druhá věta. Následující Largo by zasloužilo opravdu “širší” zvuk, nejen pomalé tempo, Poco allegro čtvrté věty přivedlo koncert k vygradovanému, efektnímu závěru.

Johannes Brahms: Houslový koncert D dur op. 77, György Ligeti: San Francisco Polyphony, Bohuslav Martinů: Symfonie č. 4 H 305. Ivan Ženatý – housle, hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 1. 3. 2012, Janáčkovo divadlo, Brno.