K dnešnímu 420. výročí narození Jana Amose Komenského uvádím rozbor oratoria Orbis pictus. Text vznikl pro časopis Hudební rozhledy.

Orbis pictus je první velká kompozice Zuzany Lapčíkové. Autorka není v hudbě žádná začátečnice a její tvorba patří jistě k tomu nejlepšímu, co můžeme nalézt v našem folkloru, jazzu a všemožných crossoverech, v nichž se tyto dva její zásadní žánry uplatňují. Má zkušenosti i se symfonickými aranžemi skladeb určených původně pro její kvinteto. Veškerá směřování ke koncepčním albům a uceleným hudebním počinům nakonec logicky vyústila do opravdového prokomponovaného celku. Ke slovu zde přišly nejen zkušenosti aktivní hudebnice, ale přinejmenším ve stejné míře také etnologické a muzikologocké vzdělání i z nich pramenící systematický přístup.

Celovečerní oratorium pro sóla, sbor, symfonický orchestr a jazzové kvinteto s cimbálem je úkol jistě nemalý, ale rozhodne-li se někdo pro texty Jana Amose Komenského, těžko se s nimi vypořádávat malými prostředky. Název kompozice Orbis pictus je do jisté míry zavádějící, použité texty nepocházejí z proslulé učebnice, ale z díla jiného. Je jím De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských), kokrétně její třetí kniha, Pansofia – Všeobecná moudrost. Důvodů pro použití titulu Orbis pictus by se však našlo hned několik. Komenský zde skutečně předkládá svůj “obraz světa” ve všech jeho podobách, které spolu koexistují v dokonalé harmonii tak, jak tomu chtěl Bůh, a jak jej v souladu s Božími záměry rozvíjí člověk. Posluchač je zde zároveň stavěn do role žáka, který naslouchá hudebnímu výkladu Komenského myšlenek. A jistě zde hrála roli také jistá údernost, všeobecná známost a srozumitelnost titulu. V rámci srozumitelnosti je také zhudebněn český překlad díla (Jan Amos Komenský: Obecná porada o nápravě věcí lidských, I. a II. svazek, nakladatelství Svoboda, Praha, 1992).

Orchestr je obsazen klasicky – smyčcovou část doplňují dřevěné dechové nástroje po dvou (druhý klarinet se střídá s basklarinetem), stejně tak trubky, čtyři lesní rohy, k tomu jeden trombon, bicí, tympány a harfa. Jazzové kvinteto tvoří rytmická skupina (piano, kontrabas, bicí), soprán-, nebo tenorsaxofon a cimbál. Sólové pěvecké party jsou určeny pro mezzosoprán a bas, poslední částí je smíšený sbor. Ke Komenského všeobjímajícímu pohledu na svět se Zuzana Lapčíková hlásí nejen použitím provozovacích prostředků, ale také inspiračních zdrojů. Zásadním ideovým hlediskem je tu humanismus – v centru pozornosti stojí člověk, ovšem člověk Bohem stvořený a v Boha věřící. Proto v partituře nalezneme jak citáty lidových písní, tak starých kancionálů – bez ohledu na to, zda jsou reformační či katolické. Kromě kancionálu Komenského, jehož použití je nabíledni, se autorka obrací k jeho původu z otcovy strany (Martin Szeges), totiž do historických Uher. Cituje Kodex Kájoni, setavený knězem, hudebníkem a stavitelem varhan Jánosem Kájonim (1629–1687) a Kodex Vietoris, sborník instrumentální hudby ( – mimo jiné i taneční – ) jenž vznikl kolem roku 1680.

Hudba má být podle autorky zcela ve službách textu. Ten samozřejmě ke zhudebňování nebyl určen a hudebnímu vyjádření se místy až vzpírá. Pramení z toho však celkový styl kompozice, která plyne spíš v “nekonečných” pásmech a pouze výjimečně – v části Mundus Materialis – se uchyluje ke strofickému schématu. Idiomy moravské lidové hudby jsou nepřehlédnutelné a posluchače k nim směřuje i cimbál, vlastně jediný nástroj, jehož zvuk si posluchač ani vzdáleně nespojuje s vážnou hudbou (včetně saxofonu, jehož tón při kultivovaném nasazení může téměř splývat s klarinety).

Oratorium sestává z Introdukce a šesti částí, které opisují šest světů, v jejichž vzájemně se ovlivňujícím prolnutí žijeme. V Introdukci zvou sólisté k účasti, vnímání a porozumění veškeré lidstvo. Jejich výzva je obklopena sborovou modlitbou k nejvyššímu. Tempo je povětšinou mírné, až mírně rychlé, Moderato, Alegretto. Zdá se však, že se spíše jedná o označení nálad – vlastně v celé partituře se vyskytuje pouze několik slovních pokynů a konkrétní tempa jsou udávána pomocí údajů pro metronom. S úvodním gis flétny a hoboje zní kratičká sestupná melodie v klarinetu a přidávají se postupně další dřeva a žestě. Ze smyčcového doprovodu se mírně vymyká melodická linka viol, která má ale harmonickou funkci. Orchestr vystřídá jazzové kombo s kontrastním melodickým motivem. Poté opět za doprovodu orchestru nastupuje sbor. Důraz je kladen především na deklamaci, podle potřeb textu se střídá metrum, nastupuje jistá monotónní velebnost v níž se skrývá pokora ke srozumitelnosti textu, který je na prvním místě. Krátké melodické vstupy jsou ponechány orchestru. Mezzosopránové sólo je doprovázeno jazzovou skupinou, basové opět orchestrem, při závěrečném sboru se obě skupiny hudebníků spojí.

Mundus possibilitis (Svět možný) uvádí sbor jako kolektivního tazatele toužícího poznat tento možný svět. Tím je myšlen svět dokonalých ideí v duchu neoplatonismu. Sólové party basu a mezzosopránu nejdříve reprezentují Boží slovo, bas se nakonec přidává ke sboru s vysvětlujícím dovětkem, jak možný svět nazvat, odvolává se na Seneku a Jana Evangelistu. Poprvé se v sopránech a tenorech ozývá téma vody, které se v průběhu kompozice ještě několikrát v obměnách vrací.

Mundus archetypus (Svět pravzorový) uvádí ostinato houslí a viol, nad nímž zní úvodní téma ve flétně a hoboji unisono, harfa ozvěnou odpovídá cimbálu. Sbor je zde opět v úloze “hromadného hledače poznání”, poznámku k lidské mysli vyslovuje s doprovodem jazzového komba mezzosoprán. Otázka “Vy, veřeje světa, řekněte nám, jakými hřebíky a čí rukou jste tak spojeny…” je uvozena a doprovázena sólem bicí soupravy, při slovech “obrovský nebeský stroj” zazní tutti orchestru i jazzové skupiny v jakémsi perpetu mobile. Závěrečný text “Ať se jen každý rozhlédne kolem sebe a táže se všech tvorů. Všichni budou hlasitě volat: Stvořil nás on a nikoli my jeho!” je svěřen quasi gregoriánskému chorálu mužského sboru.

Mundus angelicus (Svět andělský) je charakterizován převzatými tématy z výše zmíněných kodexů, která jsou vzájemně v inverzi, a Komenského Kancionálu. Mezzosopránové sólo se odvolává na Písmo svaté a na zmínky o blaženém místě, kde přebývají andělé. Sbor poté předestírá fantastickou vizi anděla letícího prostředkem nebes, aby zjevil národům věčné evangelium.

V části Mundus materialis (Svět hmotný) sbor připomíná proces stvoření z Genesis a rozvádí jej, ozývá se znovu téma vody jako třetího živlu vedle země a vzduchu. V textu je též vysvětlena její výjimečnost a důležitost opodstatňující i zdůrazňování a návraty tématu vody v průběhu partitury.

Mundus artificialis (Svět umělý) nás přenáší do světa vytvářeného člověkem. Výjimečně se zde ozve pouze ženský sbor v děkovném zpěvu k Bohu pobožné matky v očekávání. Mezzosopránové sólo připomíná, že člověk je stvořen pouze s holými schopnostmi – umění je využívat se musí teprve trpělivě a zvolna naučit.

Část Mundus moralis (Svět mravní) nás vrací k Introdukci, obrací se k Bohu. Po basovém a mezzosopránovém sólu nastupuje rozsáhlý sbor, vše je završeno mohutným tutti celého provozovacího aparátu.

Instrumentace, v níž se střídá jazzové kombo se symfonickým orchestrem evokuje barokní formu concerta grossa, přičemž jazzoví hudebníci zastupují concertino a symfonici ripieno. Jakkoli si samotná kompozice všímá barokních postupů a zdrojů, výsledný zvuk je veskrze současný. Jedná se spíše o poučenou reflexi, aluzi, nikoliv o archaizující pokus. I to má v celkové tvorbě Zuzany Lapčíkové svou opodstatněnost a především logiku. Sama se cítí být součástí tradice, kterou však nevnímá jako něco zkostnatělého, co je potřeba především zachovat, je to pro ni spíš plynoucí proud. Patříme k němu, ať se nám to líbí, nebo ne, a ať už se jím snažíme proplouvat libovolným směrem, stejně nás vždy do jisté míry unáší. S tím souvisí i téma vody, které se v různých podobách vyskytuje v částech Possibilitis, Archetypus a Artificialis – tedy ve světech lidskými smysly poznatelnými, případně člověkem přímo vytvářenými.

Sama autorka k dílu říká: “Podnět ke skladbě Orbis pictus vzešel z Filharmonie Bohuslava Martinů, se kterou jsem v letitém kontaktu: hraji u nich cimbálové party, připravili jsme výchovné koncerty a také jsme s nimi i s jazzovým triem uskutečnili večery v duchu lidových písní. Když pak přišla další nabídka na společný projekt, ráda jsem souhlasila, nechtěla jsem se však opakovat. Řekla jsem si, že mám-li tuto možnost, pokusím se o něco nového. Je to odvážný krok, nikoli však přelom, protože orchestrální věci jsem si vyzkoušela už dřív, právě pro vystoupení našeho jazzového tria se symfonickými orchestry, kdy bylo zapotřebí náš repertoár rozepsat, zaranžovat, dokomponovat pro velké obsazení. V případě Orbis pictus jde o vlastní komponovanou hudbu, která se snaží sloužit a podřídit obsahovému sdělení textu.

Vládne v ní (v části Pansofia) dokonalá forma, 7+1 díl, z nichž každý představuje nějaký svět. Od Boha až k člověku a zase zpět k Bohu. Neuvěřitelná, úžasne vymyšlená křivka! Zachovávám ji a v jejím rámci pracuji s dalšími texty. Komenský je navíc zanícený triadik, takže ve všem fungují trojice a práce s nimi. Díky tomu, že jednotlivé oddíly nedokončil, otevírá se mi navíc velký prostor pro vlastní fantazii. Napsala jsem Introdukci + 6 částí. Komenského závěrečný díl je vlastně obsahovým návratem, tím, co už bylo vyřčeno v první části po Introdukci.”

Propojení jazzové skupiny se symfonickými tělesy přináší jisté technické problémy při provedení – celý ansámbl je totiž potřeba ozvučit, aby bylo vůbec možno dosáhnout akustické vyrovnanosti jednotlivých hudebních sekcí. Především orchestru se tak ubírá na dynamické i zvukové pestrosti. Jistý stylový problém představují i pěvecké party: zatímco mezzosoprán si interpretuje autorka sama, bas bývá svěřen školenému opernímu hlasu, čímž vzniká zřetelná a textem nijak neopodstatněná disproporce. Největší nároky jsou však kladeny na sbor, jehož part je mimořádně náročný pěvecky i rozsahem.

Kompozice Orbis pictus zpracovává zdařile prozaický text velkého myšlenkového obsahu, aniž se nechává strhnout k laciným popisnostem. Podle mého názoru jí ale přece jen chybí organičtější skloubení symfonického orchestru a sboru s jazzovým “concertinem” (vedly k tomu především ohledy na náročnost provozovací praxe). Sám Komenský však připomíná citátem ze Seneky, že “veliké věci je třeba posuzovat velkoryse” a zde před sebou velkou věc bezpochyby máme. Navíc autorčina cesta k dokonalému hudebnímu tvaru je promyšlená a jistě zdaleka nekončí. Orbis pictus je skladba, která by měla být stejně jako její předobraz zasvěcena jednomu na nebesích, všem na zemi.