Potká Schubert u baru Sinatru… to není začátek vtipu, ale estetické východisko pro cyklus písní Out Cold, který měl světovou premiéru v Brooklyn Academy of Music. Autorem je Phil Kline, skvěle jej provedl Theo Bleckmann s American Contemporary Music Ensemble.

V první části večera byly provedeny Klineovy starší cykly Three Rumsfeld Songs a Zippo Songs, oba poprvé ve verzi s komorním orchestrem. Provedení balancovalo na hranici mezi koncertem a performancí, Blekmann je nejen výborný zpěvák, ale i herec. Tři písně na texty Donalda Rumsfelda přednesl z minipódia tvořeného zrnící televizí, skromnou scénu doplňovalo pět svítících spirál na různě vysokých tyčích. V souladu s texty zpochybňujícími přesnost a snad vůbec možnost lidského poznání si vystačil s výraznými, ale nekonkrétními, jednoznačně sotva vyložitelnými gesty.

Ze začátku mě zarazilo – a vcelku nepříjemně – že je koncert amplifikovaný, Blekmann zpíval přes mikroport a orchestr také nehrál čistě akusticky. Zvuk byl ale čistý, hlasitost nepřehnaná a s elektronikou se později ještě pracovalo, takže se nejednalo o samoúčelný efekt. Theo Blekmann má měkký a jemný hlas, který umí výborně používat, má pěkné legato a je mu bezvadně rozumět. Jeho barva hlasu i lyrický projev v kombinaci s ostrými a nekompromisními texty Zippo Songs mi připomněly Patricka Morrisseyho.

Tady je nutno říct, že Phil Kline píše hudbu, která by mohla mít i silný hitový potenciál a k soudobé vážné hudbě ji z velké části řadí kontext a způsob provedení. Dovedu si bez problémů představit, že by cyklus takových písní nahráli třeba Radiohead, jimž by tato melancholická z minimalismu vycházející hudba s místy až drásavými texty určitě vyhovovala. Ostatně i Theo Bleckmann svým projevem připomínal spíš rockovou hvězdu včetně práce se světlem jako s mikrofonem, byť to vyznívalo spíš ironicky. Obdiv zaslouží i jeho fyzický výkon. Během My Dead Ass, části Zippo Songs rozebírajících zcela bez obalu pocity vojáka ve Vietnamu udělal asi dvacet kliků, a vůbec byl v pohybu prakticky nepřetržitě. V části You’ve Never Lived vytvořil s použitím echa působivou pětihlasou pasáž.

Out Cold je cyklus deseti písní, k nimž si napsal Phil Kline sám texty. Vycházel z nálady cyklu Zimní cesta Franze Schuberta, podíval se na něj prizmatem současného člověka a přenesl jej do dnešní doby. Nemohu říct, že bych z hudebního hlediska postřehl nějaké melodické či formální podobnosti, ale po jednom poslechu si takovou věc netroufám hodnotit. V každém případě ve mě cyklus zanechal vynikající dojem a spojení schubertovské melancholie se sinatrovským frázováním vyšlo na výbornou. Provedení bylo opět scénické, tentokrát mezi několika kavárenskými stolky a s malou taneční rolí se přidala Chloe Kernaghan.

Desetičlenný American Contemporary Music Ensemble hrál bez dirigenta a bezvadně, technicky se provedení nedá vytknout vůbec nic. I bez vůdčí ruky byly přesné všechny nástupy, společná crescenda, změny tempa apod., byla opravdu radost takto sehranou partu poslouchat. Až mi přišlo líto, že se nemůžu rozpůlit a věnovat se festivalu Next Wave trochu víc.

Phil Kline: Three Rumsfeld Songs, Zippo Songs, Out Cold. Theo Bleckmann & American Contemporary Music Ensemble, žena – Chloe Kernaghan. Režie: Emma Griffin, scéna a kostýmy: Andrea Lauer, lighting design: Mike Inwood. 25. 10. 2012, Brooklyn Academy of Music (Fisher Fishman Space), New York.