Sbor svatého Efraima ve mě vbuzoval dva střídavé pocity. Eklekticismus repertoáru a zvonečkové mezihry mě trošku iritovaly, ale lehká rozmrzelost vždy zmizela se samotným zpěvem. Provedení jednotlivých skladeb bylo perfektní.

Patnáctičlenný sbor disponuje vynikajícími zpěváky schopnými individuálních výkonů na výborné úrovni. Hlasové spektrum je obsaženo kompletně od kontratenoru až po pedálové basy, jadrná a přitom ušlechtilá barva jednoznačně evokuje ruské pravoslavné sbory. Pravoslaví evokovaly i zvonečky, které jsem už zmínil, a občasný pohyb v prostorách kostela Navštívení Panny Marie v Poštorné.

Je to pozoruhodná stavba kombinující prvky novogotiky a secese na půdorysu rotundy. Eklekticismus jejího interiéru se doplňoval s eklektickou dramaturgií koncertu. Ta sahala po skladbách všech možných časových období, národů i křesťanských vyznání. Jednotícím prvkem byl narůstající počet hlasů od počátečního jednohlasu až po závěrečnou dvanáctihlasou kompozici. Myslím, že to svým způsobem poukázalo na nebezpečí, které se skrývá za mimohudebními dramaturgickými inspiracemi, v tomto případě vzestupnou číselnou řadou 1–12. Nejpozději během devítihlasého moteta Williama Byrda se efekt přibývajících hlasů dokonale ztratil, spíš bych řekl, že i dřív. Vystoupení ztratilo tah, přestože snaha o zábavnost – byť na velmi ušlechtilé úrovni – byla celou dobu velmi zřetelná. Některé skladby také stylově dost výrazně a nehezky vyčnívaly. Jsem přesvědčen, že kdyby si sbor nehrál mechanicky s počtem hlasů, ale předvedl v kontrastu kombinaci renesančních polyfonií a ruského pravoslavného zpěvu, bylo by to lepší.

Sbor nás také svými přesuny nechal vyzkoušet akustické vlastnosti kostela. Úplně nejlépe zněl začátek, kdy stáli zpěváci uprostřed rotundy, nejčastější zpěv od oltáře zněl velmi dobře. Když se ale trojice zpěváků zasunula daleko za obětní stůl, zvuk zůstal viset v presbytáři a k publiku se dostával jen v přidušené podobě – byla to však pouze jedna skladba koncertu. Kostel má nezvykle krátký dozvuk, rozhodně se nejedná o typickou chrámovou akustiku. Jednotlivé části koncetu od sebe oddělovaly mezihry na naladěné zvonky.

Úvodní chorál Chlapec se nám narodil přešel melismaty nad basovou prodlevou k rovněž jednohlasé rumunské písni Přišli do Betléma, následoval dvojhlasý zpěv Veni Sancti Spiritus. Trojhlasý ruský zpěv Dnes se Kristus zrodí utrpěl zasunutím zpěváků do hloubi presbytáře. Prvním markantním stylovým skokem bylo moteto Mně však v Boží blízkosti Franze Liszta. Provedené však bylo výborně, sbor i v tak komorním obsazení dokázal vyvinout neuvěřitelně objemné, intenzivní a přitom ušlechtilé fortissimo. Večerní oběť, pětihlasá skladba Pavla Česnokova, nás přivedla k modernější podobě hudebního pravoslaví, které si však s tím historickým velmi dobře rozumí. Krásné basové sólo bylo oživeno rytmicky pregnantní repeticí úvodní části skladby. Šestihlasý zpěv z prešovského graduálu Kristus Pán jat byl od smrti připomněl krásný zvuk zpívané maďarštiny – ugrofinské jazyky zní vůbec báječně.

Sedmihlasá polyfonie Osviť nás zahájila druhou část koncertu, který plynul – jak si hudebníci vymínili – bez potlesků. Provedení spočívalo opět na sólových zpěvácích a bylo perfektní individuálně i po stránce dynamické práce s jednotlivými hlasy. Zcela mimo byl osmihlasý sbor Večer Bély Bartóka. Světská strofická píseň s folklorními inspiracemi neměla se zbytkem večera prakticky nic společného. Devítihlasé moteto Williama Byrda ukázalo, proč kdysi celkem nutně přišla doprovázená monodie – předivo devíti hlasů už je naživo prakticky nesledovatelné, byť i tady podalo výborný výkon devět individuálně obsazených hlasů. V deseti- a jedenáctihlasé skladbě se sbor vrátil k pravoslaví, které je jeho estetickým a výrazovým východiskem. Závěr patřil dvanáctihlasé kompozici vedoucího sboru Tamáse Bubnó Izaiáši, potěš se.

Přídavek Kristus vstal z mrtvých v arabském hudebním duchu podtrhnul eklektické složení večera – slyšet tuto zjevenou pravdu zpívat muezína se asi jen tak nepoštěstí. Musím říct, že mi z mixu všemožných podob křesťanství poskládaných s nenuceností stoupenců hnutí new age šla trošku hlava kolem. Ale to samé musím říct i o hudební úrovni sboru, která byla fantastická.

Mužský sbor sv. Efraima, Tamás Bubnó – umělecký vedoucí. „Od jedné do dvanácti – čísla, zvony, modlitby”. Gregoriánský chorál: Puer natus, rumunská píseň: La Vitleem împreună, Codex Sanblasianus: Veni pater Divine – Veni Sancte Spiritus, ruský rukopis, 17. stol.: Днесь Христос, Ferenc Liszt: Mihi autem adhaerere, žalm 78, Pavel Česnokov: Жepтвa вeчepнaя, žalm 140, protestantský graduál z Prešova: Ma Krisztus győzedelmes lött, Igor Stravinskij/Carlo Gesualdo: Illumina nos (Tres Cantiones Sacrae 3), Béla Bartók: Est, William Byrd: Domine quis habitavit, žalm 14, Sergej Rachmaninov: Hexapsalmos, Péter Zombola: Oтчe нaшъ, Tamás Bubnó: Izaiáši, potěš se. 21. 6. 2012, kostel Navštívení Panny Marie, Břeclav. V rámci festivalu Concentus Moraviae.