Vůně připravovaného jídla se mísila se strachem, aby si kuchař neublížil. Zvuky místy dohnané až k nepříjemné barvě a intenzitě necitlivým snímáním. Sonic Catering Band se pohybuje na hranici performance a koncertu, bohužel při svém vystoupení akcentoval koncertní aspekt, přičemž fakticky je hudební zážitek spíš v pozadí. Mnohem víc působí vůně opékaných surovin a vůbec rituál ozvučeného vaření v reálném čase.

Když se zaměřím na čistě hudební stránku věci, už to poněkud drhne. Z kulinářsko-hudební performance by se dal jistě vytvořit barokní zážitek pro všechny smysly (zvlášť když oba dva sety zakončila ochutnávka hotového jídla), ale sluch zůstal tentokrát ochuzen. Nejlépe působily začátky skladeb, kdy reálně slyšitelné zvuky krájení cuket, prskání oleje nebo strouhání mrkve přecházely do nasamplovaných podob. Potom se ale dostavovalo celkem mechanické smyčkování a vrstvení zvuků na sebe. Po strukturální stránce (ale s kytarou) dělával podobné věci na koncertech Frank Zappa, práce s narůstajícím a mnohonásobně na sebe vrstveným zvukem mi připomněla Phila Spectora.

Bonus oproti těmto “starobám” bylo použití konkrétních nehudebních zvuků a především všechny ty kuchařské tanečky okolo. Tady musím říct, že by se mi hodně líbilo, kdyby byl alespoň v tomto směru naplněn virtuózní aspekt “koncertu” a kuchař opravdu uměl vařit. Takto jsem měl místy strach, aby si neuřízl nebo neustrouhl prst.

Vůně, chuť a zvuk, vaření a hudba, evokovalo mi to tafelmusik a výsledek takový i byl. Jako hříčka byli Sonic Catering Band vtipní, na soustředěný poslech to ale nestačilo, aspoň mně určitě ne.

Sonic Catering Band, 11. 10. 2012, Skleněná louka, Místogalerie.