Těžko říct, jestli za tím byl záměr nebo zvukové handicapy Nové scény pražského Národního divadla, ale světová premiéra Wajsarovy opery zněla především jako rocková kapela. Kdo si pamatuje českou novou vlnu 80. let a měl rád skupinu Ošklid Petra Váši, ten se musel výborně bavit. Ale kdo šel na operu, tomu mohl vícevrstevnatý zvuk orchestru často chybět. Pokud se chce Wajsar stát operním autorem, tak rozhodně má na čem stavět, ale je toho před ním ještě hodně.

Wajsarova Tramvestie vychází z textů a terénních nahrávek básníka Pavla Novotného. Ten je v dotyčné tramvaji shromažďoval deset let, aby z nich pak vytvořil stejnojmennou básnickou sbírku, textovou instalaci a radiofonickou kompozici. Ta se také stala jádrem Wajsarovy opery, ke které napsal Novotný libreto.

Meziměstská tramvaj jede ve své operní verzi asi osmdesát minut na trase mezi Jabloncem a Libercem. Projede hlubokým lesem mezi oběma městy a rozvine se v ní řada lidských příběhů, které narozdíl od tramvaje běží odnikud nikam.

Čtyři zpěváci – cestující sedí na laminátových sedačkách ze staršího typu tramvaje a začínají své monology. Dvě ženy a dva muži se zabývají sami sebou i tím, co vidí za jízdy z oken. Jejich pomíchané dojmy mají svůj obraz ve velké videoprojekci, která se jim odehrává za zády.

Režisér Marek Bureš právě v těchto videoprojekcích odvedl výbornou práci – vyjadřoval se zřetelně, ale přitom nepopisoval. Detaily lidských úst, strukuiry koberců, pohledy do okolí… všechno se prolínalo s textovými panely Pavla Novotného, které jinak tvoří reálnou textovou instalaci v tramvaji číslo 11, která mezi Jabloncem a Libercem jezdí.

Jednotlivé monology se rozvíjely v repetitivních smyčkách, které zezačátku připomínaly techniku vokální tvorby Roberta Ashleyho. Každou postavu charakterizoval určitý typ vyjadřování: pocity bezvýznamnosti v „mlýnku“ systému v náznacích melodií, nedokončené a zemité bluesové příběhy zpívané à la Eva Olmerová, přívaly nevyužité energie a stařecké nadávání na všudypřítomný beton a bordel.

Při cestě lesem, kterým meziměstská tramvaj po opuštění Jablonce projíždí, se začaly jednotlivé „role“ míchat a prolínat, aby se v Liberci všechno vrátilo na správné místo. Orchestr, dirigent i účinkjící opustili svá místa – konečná, prosíme cestující, aby vystoupili.

V rozložení dvou ženských a dvou mužských hlasů chyběl proti klasickému čtyřhlasu soprán – přispělo to k zemitosti a autentičnosti barevného spektra, které se nehnalo do nepřirozených výšek. Ani tenor se nešplhal k žádným extrémům – spíš reprezentoval světlejší mužský hlas a onu zmíněnou utajenou energii.

Mezzospranistka Jana Horáková Levicová, altistka Lenka Šmídová, tenorista Dušan Růžička a barytonista Jiří Sulženko byli velmi dobře sezpívaní, unisona jim rytmicky držela a ansámbly ladily barvou i intenzitou hlasů. Tramvestie se ale hraje výhradně amplifikovaně, což dynamické rozdíly srovnává už z principu. Především je ale důležité, že se pěvci stylizovali zcela neoperně, i když samozřejmě nezapomínali na techniku. Jejich projev byl sympaticky civilní, ale zároveň posouval výsledek k muzikálové estetice.

Orchestr pod vedením Richarda Heina se přesouval z rockových do vícevrstevnatých pasáží pružně, ale jak už bylo řečeno či naznačeno: byla to spíš dobře šlapající muzikálová kapela než operní orchestr. Petr Wajsar se navíc nevyvaroval občasných banalit – stylizovaná dětská písnička u zastávky Škola či kvazibarokní varhany na zastávce Brandlova snad ani nemusely být.

Spočteno a zváženo: Petr Wajsar si pro první operu zvolil nesmírně těžký námět a vlastně až při provedení se ukázalo, jak je těžké se hudebně vymezit vůči léta sbíraným terénním nahrávkám zkoncentrovaným původně do pouhých 26 minut radiofonické kompozice. Wajsarova Tramvestie proti tomu působila, jako by si svůj čas nedokázala dobře uhlídat, což vedlo ke zbytečnému opakování stejných či málo měněných motivů. Je ovšem důležité říct jednu věc: Tramvestie je Wajsarova první opera a na její nedostatky by autor ani kdokoliv další nepřišel, kdyby se nezahrála, a provedení bylo celkově kvalitní. I díky tomu lze najít dostatek důvodů, proč Wajsarovi nabídnout operní zakázku znovu – a pokud u jejího vzniku bude dobrý hudební dramaturg, tím lépe.

Petr Wajsar, Pavel Novotný: Tramvestie. 17. 4. 2019, Nová scéna Národního divadla, Praha, světová premiéra.