Opera italského skladatele Salvatora Sciarrina Ti vedo, ti sento, mi perdo – Tebe vidím, tebe slyším, sebe ztrácím měla světovou premiéru 14. listopadu 2017 v milánské La Scale. Uvedení Sciarrinovy zatím poslední opery v Českém rozhlasu Vltava bylo předzvěstí festivalu New Opera Days Ostrava. Salvatore Sciarrino patří k jeho klíčovým autorům. V těchto dnech uvádí Sciarrinovu novinku berlínská Staatsoper Unter den Linden.

Teatro alla Scala – tedy jeden z nejslavnějších operních domů světa – oslavil uvedením Sciarrinovy novinky Ti vedo, ti sento, mi perdo sedmdesáté narozeniny sladatele. Zároveň se nastudováním Sciarrinova díla přihlásil nejen k současné opeře, ale také k velké tradici italského komponování pro lidské hlasy. Salvatore Sciarrino se ve své zatím poslední opeře velmi intenzivně odkazuje ke staré hudbě a dílu skladatele Alessandra Stradelly. Podtitul opery Aspettando Stradella – tedy Čekání na Stradellu – se hlásí nejen k italskému baroknímu skladateli, ale také ke slavné divadelní hře Samuela Becketta.

V celém titulu Tebe vidím, tebe slyším, sebe ztrácím – Čekání na Stradellu je obsaženo množství informací o Sciarrinově opeře, ale vlastně o jeho celkovém kompozičním stylu. Sciarrino se hlásí ke staré hudbě a hudební historii velmi přirozeně, jako by pro něj zařazení do velkého příběhu hudebních dějin bylo důležitější než vlastní jméno. Stradellovo jméno se naopak v názvu opery vyskytne, ale skladatel osobně na jeviště nikdy nepřijde.

Salvatore Sciarrino by se mezi současnými autory dal zařadit k těm, kteří se hrají často nejen ve světě, ale kupodivu i v České republice. Zásadní podíl na tom mají festivaly Ostravské dny nové hudby a New Opera Days Ostrava. To byl také důvod, proč byla Sciarrinova novinka zařazená do operního vysílání Českého rozhlasu Vltava právě 23. června 2018 – den před zahájením New Opera Days Ostrava.

Sciarrinovo dílo patří na obou ostravských festivalech věnovaných operní a hudební současnosti ke kmenovým položkám repertoáru. Na prvním ročníku New Opera Days Ostrava v roce 2012 zazněla hned dvě Sciarrinova díla – půhodinové vokální monodrama Infinito nero – Černé nekonečno a celovečerní opera La porta della legge – Dveře zákona.

Sciarrino se tehdy jako operní autor představil v České republice poprvé. V Infinito nero jako součást italské tradice, dílo by se formálně dalo snadno vztáhnout k dramatickým scénám Claudia Monteverdiho. Jeho obsahem je navíc mystická extáze. Opera La porta della legge vznikla na motivy románu Franze Kafky Proces, námětem se tedy hlásí k evropské meziválečné moderně a existencialismu.

V obou případech šel ale Salvatore Sciarrino hluboko k vyjádření psychologie postav, jejich niterných motivací i prožitků. Tím by se mohl myšlenkově velmi blízce stýkat i s Leošem Janáčkem, byť hudebně spolu nemají oba dramatikové nic společného. Jejich blízkost je především dramaturgická.

Sciarrino je součástí evropské hudební tradice i jejího velkého příběhu mnohem konzistentnějším způsobem než Janáček. Komponuje své opery s návazností na italskou pěveckou tradici i německé psychologizování. S Janáčkem ho pojí takřka úplná absence vnějškové ilustrativnosti – Sciarrinova hudba psychologii postav neilustruje, ale vyjadřuje.

Z tohoto hlediska je signifikantní Sciarrinovo psychologické drama Lohengrin, které se pochopitelně odkazuje ke stejnojmenné romantické opeře Richarda Wagnera. Sciarrino svého Lohengrina označil jako „azione invisible“ – neviditelnou akci, což je jen tak mimochodem dvojitá narážka na Tristana a Isoldu. Důležitá je ovšem především lohengrinovská legenda, kterou Sciarrino ve své verzi dramatu pojal z pohledu Lohengrinovy manželky Elsy. Celou operu tvoří Elsin monolog, případně dialog s vnitřními hlasy.

Divák má před sebou události svatební noci Elsy a Lohengrina, které jsou i ve Wagnerově dramatu plné psychologizování a narážek. Sciarrino se ale zabývá výhradně Elsiným vnitřním světem a opera se rokem vzniku 1982 řadí do doby, kdy se i v Bayreuthu začala interpretovat Wagnerova díla z psychologického a psychoanalytického až psychiatrického hlediska. Jen o rok později měla premiéru Kupferova inscenace Bludného Holanďana pojatá jako halucinace šílené Senty.

Pro Sciarrina není psychologie něco, co by se mělo ukrývat jako spodní proud opery ve druhém plánu. Naopak je podstatou jeho scénických děl, jak se o tom v případě Lohengrina mohlo přesvědčit ostravské publikum v roce 2013 v rámci festivalu Ostravské dny.

Možnost seznámit se s Sciarrinovým propojováním tradice a hudební současnosti měli letos i návštěvníci Pražského jara. Vokální sdružení Neue Vocalsolisten Stuttgart provedlo v Anežském klášteře jeho cyklus Dvanácti madrigalů (vynikající ansámbl tím zopakoval část svého ostravského vystoupení z minulého roku). Na svém dubnovém abonentním koncertu hrál Sciarrinovu skladbu Archeologia del telefone pražský Orchestr Berg. A provedení Sciarrinovy opery Luci mie traditrici mají na programu i letošní New Opera Days Ostrava. Příběh vycházející s osudů renesančního skladatele Gesualda da Venosy se bude v Ostravě hrát 26. června.

Tolik alespoň krátkce k uvádění Sciarrinova díla v České republice. Je vcelku příznačné, že opery jednoho z nejhranějších hudebních dramatiků dneška u nás zatím uvádí na svých festivalech výhradně Ostravské centrum nové hudby. Izolacionismus české operní školky od světového dění je strašlivý. I v Operním večeru Českého rozhlasu Vltava měl Salvatore Sciarrino českou premiéru teprve 23. června 2018.

Opera Salvatora Sciarrina Ti vedo, ti sento, mi perdo – Tebe vidím, tebe slyším, sebe ztrácím vznikla na objednávku milánského Teatro alla Scala, kde měla také v listopadu 2017 světovou premiéru. Inscenace je dílem koprodukce Scaly s berlínskou Staatsoper Unter den Linden, kde se hraje od 7. do 15. července – takže kdo chce Sciarrinovu zatím poslední operu slyšet živě, má vcelku jednoduše dostupnou možnost.

Opera Ti vedo, ti sento, mi perdo je další ukázkou vášně či slabosti, kterou má Salvatore Sciarrino pro italskou hudbu minulosti. Jejím výchozím bodem jsou tentokrát spletité osudy skladatele Alessandra Stradelly, který žil v letech 1639 až 1682. Sciarrino se tak přiřadil k autorům, které Stradella inspiroval už minulosti – italský barokní autor je hrdinou oper Fridricha von Flotowa a Césara Francka.

Sciarino ale podle svého zvyku nahlíží Stradellův život zevnitř a skladatele osobně ani nepřivádí na scénu – Čekání na Stradellu je v tomto směru stejné jako Čekání na Godota. Stradella je přesto v Sciarrinově opeře všudypřítomný skrze své dílo – ostatně dílo je to podstatné, co by mělo autora přežít, nikoli historky ze života, ať už jakkoliv zábavné, dramatické či tragické.

Opera Ti vedo, ti sento, mi perdo se odehrává v paláci, kde se sešli Zpěvačka, sbor, Spisovatel a Hudebník, aby nastudovali Stradellovu kantátu. Citáty ze Stradellovy hudby se prolínají celým Sciarrinovým dílem v různých formách – od rozsáhlých orchestrálních citací až po kratičké, spíš jen naznačené úryvky ve vokálních liniích.

Sciarrino využívá divadelního prostoru už po hudební stránce – v Ti vedo, ti sento, mi perdo hrají tři orchestry. Jeden je umístěný standardně v orchestřišti, druhý na scéně a třetí v zákulisí. Při živém provedení je divák v permanentní nejistotě, odkud se ozve příští zvuk.

Třídimenzionální hudební východisko nachází svůj odraz i na scéně, která je rozdělená do tří částí. Ve všech přitom probíhá paralelní děj. V jedné připravuje soubor hudebníků samotné představení, ve druhé diskutují Hudebník se Spisovatelem o samotném díle i o skladateli a ve třetí části jeviště přicházejí hosté. Inscenace koncentruje do paralelních rovin smysl kantáty, její nastudování, i konzumenty představení a jejich společenský život.

Zvuk Sciarrinova orchestru je rafinovaný, využívá jemné harmonie smyčců v jiskřivých výškách, křehké profukování dechových nástrojů a klapání jejich mechanik, ozvou se trubky s kvákadly. Sciarrinova dynamika je stejně jemná jako instrumentace, dynamická hladina málokdy vystoupá nad mezzoforte – to vyžaduje pečlivě nastražené uši posluchačů, ale zároveň tím získávají krásný prostor pěvci.

I tato nižší dynamická úroveň orchestru Sciarrina přibližuje staré hudbě. Jeho prostředky jsou ale současné a orchestr nikdy není v roli pouhého doprovodu, který by jen více či méně nápaditě vyplňoval harmonickou představu. Sciarrinův orchestr je obraz psychologie postav, z níž vyrůstají pěvecké linie.

Libreto k Ti vedo, ti sento, mi perdo si Salvatore Sciarrino napsal sám, zdrojem literárních inspirací jsou Ovidius, Bašó i Rilke. Sciarrino v textu stejně jako v hudbě není doslovný – předkládá spíš hádanky než jasná sdělení nebo dokonce příběhy. Každá z jeho oper je svým způsobem jakýsi malý mýtus bez jednoznačného rozuzlení.

Pokud v sobě Sciarrinovy opery skrývají jistou slabinu, je to právě jejich vnějšková nedramatičnost. Navenek může jejich provedení i se zdařilou inscenací působit víc jako zvuková instalace než hudební drama. Na druhé straně to ze Sciarrinových jevištních prací dělá mimořádně vhodný materiál pro rozhlas.

Světovou premiéru opery Ti vedo, ti sento, mi perdo nastudoval v Miláně dirigent Maxime Pascal, inscenaci vytvořil režisér Jürgen Flimm. V ústřední roli Zpěvačky vystoupila dramatická koloraturní sopranistka Laura Aikin – donedávna slavná představitelka Bergovy Lulu byla mimo jiné také vůbec první Elinou Makropulos ve Vídeňské státní opeře. Rozhovor s ní je připravený pro pořad Reflexe: Opera! v rámci Roku Leoše Janáčka na Českém rozhlasu Vltava.

Děj opery Salvatora Sciarrina Ti vedo, ti sento, mi perdo – Tebe vidím, tebe slyším, sebe ztrácím se odehrává v římském paláci, kde probíhají zkoušky na provedení kantáty Alessandra Stradelly. První dějství se dělí na osm scén.

První scéna – Zpěvačka a sbor

Začíná zkouška kantáty, která pojednává o síle hudby a jejím kouzlu. Reflexe umělecké tvorby se proplétá s utopickým hledáním nového světa, písní Sirén a mýtu o Odysseovi.

Druhá scéna – Spisovatel, Hudebník a Zpěvačka

Hudebník a Spisovatel čekají na Alessandra Stradellu, který slíbil, že přinese novou árii. Během čekání oba diskutují o Stradellovi jako o novém Orfeovi. Mluví o něm jako o mimořádném, nepoddajném a svobodném umělci, který podobně jako Caravaggio hledá pravdu o lidech i věcech. Dovede číst hluboko v lidských myslích a zároveň dráždí svými kontrasty i způsobuje skandály – ať už svojí hudbou, nebo svými výstřelky. Přichází Zpěvačka a ptá se, kdy se má dostavit Stradella. Diskuse pokračuje, k tématům přibývá estetika a poetika.

Třetí scéna – Finocchio a Solfetto

Na scéně se hádají dva sluhové a zároveň si vykládají klepy o hostech v paláci.

Čtvrtá scéna – Zpěvačka a sbor

Pokračuje zkouška Stradelovy kantáty. V popředí je myšlenka odloučení a ztráty sama sebe.

Pátá scéna – Finocchio a Minchiello

K Finocchiovi se v této scéně připojuje koktavý sluha Minchiello a začíná nová hádka. Sluhové tentokrát nedělají klepy, ale napodobují příchozí hosty.

Šestá scéna – Zpěvačka a sbor

Stále se zkouší Stradellova kantáta. Hudba se svou silou a hloubkou dotýká všech zúčastněných a vzbuzuje vášnivé zaujetí.

Sedmá scéna – Spisovatel a Hudebník

Spisovatel s Hudebníkem v této scéně přejdou od Stradellova díla k jeho zhýralému a nevázanému životu.

Osmá scéna – Chiappina a Pasquozza

Na scénu přicházejí dvě služky a pomlouvají své urozené zaměstnavatele. Berou si na paškál paní paláce a důstojnost, o které neustále mluví. Tímto výstupem služek končí prvního akt.

Ti vedo, ti sento, mi perdo – druhé dějství

Devátá scéna – Finocchio a Solfetto

Oba sluhové komentují nedávné události v paláci, zmiňují i Stradellova milostná dobrodružství a pomlouvají své pány.

Desátá scéna – Spisovatel a hudebník

Tématem diskuse mezi Spisovatelem a hudebníkem je stále Alessandro Stradella a jeho neuvěřitelná výkonnost jako okouzlující osobnosti i svůdce, který dovede kombinovat život s uměním i lásku s hudbou. Stradella je momentálně na útěku z Říma se svojí poslední kořistí, manželkou mocného šlechtice. Stradellovi jsou v patách ozbrojenci.

Jedenáctá scéna – Zpěvačka a sbor

Pokračuje zkouška: omamnou sílu hudby symbolizuje obraz ostrova hlasů a postavy Sirény, okouzlující a upoutávající svým zpěvem.

Dvanáctá scéna – Chiappina a Pasquozza

Obě služky napodobují svou paní, která je věčně neklidná a hledá uspokojení v hudbě. Zpěvačka si zkouší jednu Stradellovu ariettu. Služky jako vždy završí svůj dialog hádkou.

Třináctá scéna – Zpěvačka a sbor

Zkouška kantáty pokračuje, hudba se najednou rozprostírá do netušených rozměrů.

Čtrnáctá scéna – Spisovatel a Hudebník

Přicházejí nové zprávy o Stradellovi. Skladatel upadl v Turíně do pasti, utrpěl několik bodných ran, ale povedlo se mu zachránit. Zabijáci, kteří na Stradellu číhali, se ukryli na francouzském vyslanectví, což způsobilo diplomatickou krizi mezi dvorem Ludvíka XIV. a vévodským dvorem v Turíně. Žena, se kterou Stradella uprchl, byla zatím uvězněná v klášteře a Stradella uprchl do Janova.

Patnáctá scéna – Zpěvačka, sbor, Solfetto a Finocchio

Zpěvačka by si ráda prošla pár Stradellových canzonett s doprovodem orchestru. Sbor ale začíná znovu zkoušet, takže Zpěvačka a hudebníci spěchají zaujmout svá místa na scéně. Zatímco umělci zpívají o ničivé moci Sirén, sluhové Solfetto a Finocchio si stěžují, že od večeře toho pro ně asi moc nezbude.

Šestnáctá scéna – Spisovatel a Hudebník

Probírají se poslední novinky o Stradellovi, který prý teď spolupracuje s módním výrobcem paruk.

Sedmnáctá scéna – Finocchio and Solfetto

Oba sluhové už mají hektického ruchu v paláci dost a jsou zvědaví, kdy zkoušky skončí.

Osmnáctá scéna – Zpěvačka a sbor

Zkoušky pokračují Orfeovou smrtí. Zatímco on sám je kamenován, kameny pro něj pláčou. Nakonec ale vítězí davové šílenství – Orfeus ztrácí svůj hlas, jeho kouzlo je zlomeno a bakchantky ho roztrhají na kusy.

Devatenáctá scéna – Spisovatel, hudebník a Mladý zpěvák

Oba umělci se dohadují o významu smyslovosti a rozkoše v umění. Jejich dohadování přeroste až v prudkou hádku a rvačku. Najednou do jejich konfliktu vrazí Mladý zpěvák a houslista se zprávou o Stradellově vraždě. Oba v zoufalství začnou árii pro sólový hlas s doprovodem houslí, hudba se postupně vytratí.

Dvacátá scéna – Zpěvačka, Mladý zpěvák, Spisovatel, Hudebník a sbor

Zkouška Stradellovy kantáty končí a sbor okamžitě odchází, Zpěvačka zůstává na scéně sama. Přijde k ní Mladý zpěvák a dá jí do ruky přeložený papír. Zpěvačka jej rozloží a začíná s narůstajícím překvapením číst. Mladý zpěvák, Spisovatel a Hudebník odcházejí a přetřásají záhadnou zprávu, že se ve Stradellově domě nenašly ani jeho housle, stejně jako ani jediný rukopis. Zpěvačka začíná zpívat árii, kterou si právě přečetla, a uzavře tím celou operu.

Salvatore Sciarrino: Ti vedo, ti sento, mi perdo – Tebe vidím, tebe slyším, sebe ztrácím – osoby a obsazení světové premiéry: Zpěvačka (Laura Aikin), Spisovatel (Otto Katzameier), Hudebník (Charles Workman), Finocchio (Christian Oldenburg), Solfetto (Thomas Lichtenecker), Minchiello (Emanuele Cordaro), Chiappina (Lena Haselmann), Pasquozza (Sonia Grané), Sbor (Hun Kim, Massimiliano Mandozzi, Chen Lingjie, Oreste Cosimo, Sara Rossini a Francesca Manzo). Orchestr Teatro alla Scala, provedení řídil Maxime Pascal.