Soumrak bohů je jedna z nejkrásnějších oper v dějinách žánru. Už samotný název vyvolává temné chvění a předtuchu neodvratného konce. Richard Wagner ale konec bohů nespojuje se zánikem světa nebo civilizace – Valhallu sice strávily plameny, Rýn si vzal zpět svoje zlato, ale nad vším se v úplném závěru vznáší motiv vykoupení. Mírní i strašlivý smutek, že úchvatné drama nemá další pokračování.

V původním náčrtu libreta se opera jmenovala Siegfriedova smrt a Richardu Wagnerovi se komplikovaný námět nakonec rozrostl pod rukama do čtyřdílného seriálu Prsten Nibelungův. Vlastně není moc překvapivé, že psal svou tetralogii od konce – reminiscence měl rozhodně raději než nudnou jednotu času, děje a místa. Přesto má Soumrak přehlednou dramaturgickou stavbu a silný příběh. Tři sudičky, nápoj zapomnění, kouzelná přilba měnící podobu nositele. Naivní hrdina Siegfried, padouch Hagen, zbabělec Gunther a podvedená Brünnhilde. „Je to pohádka, či pravda?“ mohl by zameditovat Revírník z Bystroušky. Jako obvykle u Wagnera, je to obojí dohromady. Soumrak bohů měl světovou premiéru na Bayreuther Festspiele➚ 17. 8. 1876 – právě před sto čtyřiceti lety.