Sedm koncertů během čtyř dnů a další zvukové zážitky připravila svým návštěvníkům brněnská Expozice nové hudby. Mezi Besedním domem a blízkým multižánrovým prostorem Praha rezonovala soudobá hudba většinou ve velmi konzervativním koncertním balení.
Prostor poslechu pro letošní Expozici nové hudby vytvořil sál Besedního domu. Na tom není nic neobyčejného, hrává tam Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno, mívá tam koncerty Spolek přátel hudby a čertví kdo ještě. Jistá bizarnost tohoto konzervativního rozhodnutí spočívá v tom, že přivedlo do důstojně ofrakovaného prostředí hudbu, ke které se velké večerní úbory obvykle nenosí. Nečeká se to od hudebníků ani od publika a jestli koncepce festivalu položila alespoň jednu otázku, tak zněla: „Proč se to zrovna u této hudby nečeká?“
Expozici pořádá jako jednu z částí Mezinárodního hudebního festivalu Filharmonie Brno, takže je logické, že se akce občas do Besedního domu uchýlí. Letos v něm ale probíhala koncentrovaně, koncepčně a spolupořádající Fórum pro média a architekturu Praha sídlící ve vedlejším nádvoří poskytovalo především zázemí, technickou podporu a jakousi zónu pro afterparty a odpočinek posluchačů i hudebníků.
Program Expozice nahustil do čtyř dnů sedm koncertů, když nepočítám vzpomínkový předvečer na Bena Pattersona. Festival zahájil orchestr Filharmonie Brno kontaminovaný postupně dechovou hudbou Frajárenka ze Střelic a završený improvizačním setem Alvina Currana, Richarda Teitelbauma a Frederica Rzewského. Další dny po zahajovací orchestrální velkoleposti následovala série komorních koncertů a sólových recitálů. Daly by se vnímat po pomyslných a vzájemně se prolínajících skupinách.
Slovenský Cluster Ensemble s dominujícím klavírem a klavírista Emanuele Torquati. Dále barytonista Thomas Buckner a violoncello nebo baskytara – všechno v kombinaci s elektronikou. A saxofonista Pavel Zlámal a sdružení Konvergence s prostorovým Šeptetem Ondřeje Štochla s výraznou rolí klarinetu. Důležitý ale je opět konvenční průběh festivalu – od velkolepého zahajováku až po zcela konzervativní komorní koncert a klavírní recitál na konci. Je v tom snad trochu ironie, ale hlavně připomínka, že soudobá hudba není jiná než stará, předklasicka, romantická nebo jakákoliv jiná. Je to zkrátka hudba, která patří zcela automaticky na stejné místo.
Vynikající byly dva klavírní koncerty. Ten první obstaral Ensemble Cluster – to byl klavír decentně doplněný elektronikou – a čistě klavírní recitál Emanuela Torquatiho. Ensemble Cluster provedl sérii dvaceti osmi příležitostných skladeb, z nichž většina vznikla k padesátým narozeninám slovenského skladatele Daniela Mateje. V sále byla takřka úplná tma, takže nebylo možné sledovat, co se zrovna hraje, a výsledkem byla asi hodinová pestrá suita, během níž se probraly minimalistické techniky, ironické parafráze popových klišé, preparace klavíru a jiná zvuková kouzla. Koncert tím získal i nezamýšlený didaktický obsah. Všichni autoři psali své příspěvky nezávisle na sobě, ale z jejich společného provedení vyšla malá encyklopedie současné hry na klavír.
Druhý klavírní večer byl úplně klasický: Emanuele Torquati si vystačil se samotným klavírem, hrál i s přestávkou a do jeho projevu jako by se promítalo jakési rubinsteinovsky důstojné soustředění. Repertoár byl samozřejmě současný, Torquati hrál skladby Matthiase Pintschera, Ivana Fedeleho, Francesca Filideiho, Thomase Larchera a Petra Bakly.
Pavel Zlámal ze sebe i ze svých saxofonů vymačkal pravděpodobně všechno, co lze. Hodinový sólový recitál je sám o sobě obdivuhodný výkon, navíc tu byl extrémně náročný repertoár. Skladby Christiana Lauba, Simona Steen-Andersena i Giacinta Scelsiho provětraly Zlámalovy saxofony v celém rozsahu a Pavel Zlámal se ve své vlastní skladbě v závěru také nešetřil.
Dvě skladby Zbigniewa Karkowského pro violoncello a baskytaru plus elektroniku by se nejspíš daly označit jako noise, v němž sólový nástroj plní spíš vizuální než zvukově podstatnou funkci – v kombinaci s elektronikou slouží především jako zdroj zvukových, nebo spíš hlukových impulsů. Obě skladby tvořily poměrně jednotvárné shluky frekvencí, které třásly skleněnými výplněmi dveří do sálu, ale jinak svou monotónností spíš uspávaly – navzdory zvukové intenzitě. Navíc po Broken Music, kterou na Expozici provedl před dvěma lety Milan Knížák, už ani ten extrémní hluk v Besedním domě není nijak překvapivý. Tady by se dalo rýpnout i do dramaturgie: Expozice nové hudby není velký festival a není nutné, aby vykrádala sama sebe.
Expozice nové hudby zaujímá – nebo se alespoň snaží zaujímat – místo festivalu soudobé hudby vytvářeného koncepčně. Vždy je v ní přítomná snaha naplnit nějaký předem daný záměr konkrétním obsahem a nastolit nějakou otázku po hlubším smyslu hudby a vůbec zvuků, kterými zní svět. Nehledat v prvé řadě interprety, ale hudbu samotnou. Dramaturgovi Viktorovi Pantůčkovi se to daří střídavě, ale je důležité si také říct, že si obvykle neklade zrovna malé cíle a neslevuje z intelektuální náročnosti. Posluchač se příliš šetrného zacházení nedočká, ale může si být jistý, že dramaturg nemá mnoho ohledů ani sám k sobě.
Situaci Expozice do jisté míry „komplikuje“ i dramaturgie koncertí sezóny Filharmonie Brno, která zařazuje hudbu 20. století a současnosti jako běžnou součást programů. Viktor Pantůček je navíc dramaturgem Brno Contemporary Orchestra zaměřeného na soudobou hudbu, takže se musí vymezovat i sám proti sobě. Letos se mu to povedlo paradoxně právě tím, že vnějškově rezignoval na experimenty a vymyslel řadu konvenčně vypravených koncertů. Je otázka, jestli zrovna tento přístup nebude jednou ten největší underground běžného hudebního života.
Expozice nové hudby, 19.–23. 10. 2016, Besední dům, Fórum pro architekturu a média Praha, Brno
Leave a Reply