Theater an der Wien uvedl v prosinci mimořádný projekt nazvaný Ring-Trilogie. Stručně řečeno se jednalo o zredukovanou Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův odehranou na přeskáčku. Pohled autorů inscenace se koncentroval na tři hlavní hrdiny druhé až třetí generace postav Prstenu, a podle nich se také jednotlivé díly „prstenové trilogie“ jmenovaly: Hagen – Siegfried – Brünnhilde. Tvůrci nehráli Wagnerovo drama o spáse světa, ale tragédii dvou rodin s mimořádně zamotanými a propletenými vztahy.

Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův vystupuje z čisté a neposkvrněné přírody, zlato na dně Rýna není nic jiného než blýskavá ozdoba, která se třpytí ve slunečním svitu. Ale jen do té doby, dokud se Nibelung Alberich nezřekne lásky, aby mohl zlato lehkomyslným dcerám Rýna ukrást. On tak pustí do čistého světa špinavý kšeft, ve kterém dostane touha po majetku a po moci přednost před city. Ze zlata nechá Alberich vykovat prsten moci, který mu lstí ukradne bůh Wotan. Alberich a Wotan jsou dva hlavní hrdinové „první generace“ postav Ringu, od jejichž činů i zločinů se všechno ostatní odvíjí.

Oba ale mají potomky: valkýra Brünnhilde je Wotanova dcera. Hrdina Siegfried je syn Wotanových dětí Siegmunda a Sieglindy – takže Wotanův vnuk. Nibelung Alberich se sice vzdal lásky, ale ta pro zplození potomka není nezbytnou podmínkou. Jeho syn se jmenuje Hagen, ve Wagnerově tetralogii přichází na scénu až v závěrečném Soumraku bohů. Ring-Trilogie od něj začínala.

Dirigent Constantin Trinks, režisérka Tatjana Gürbaca a dramaturgyně Bettina Auer si jako výchozí bod svých úvah zvolili klíčové místo třetího dějství Soumraku bohů, kdy Hagen zabije Siegfrieda. V této chvíli už je dokonale jasné to, co bůh Wotan ví a předpovídá o mnoho dřív: totiž že svět kráčí ke svému konci. A světem se zde nemyslí planeta jako taková, ale zánik dosavadních pořádků, které musí být nahrazeny něčím jiným a lepším.

Otázku, co by to mělo být, nechal Richard Wagner otevřenou a nepokusili se na ni odpovědět ani tvůrci Ring-Trilogie. Ti sice Prsten úplně přeskládali, ale nakonec došli ke stejnému závěru – jen po jiné cestě.

Všechny tři večery začínaly stejnou scénou: na jevišti stál Siegfried, kterého Hagen zezadu probodl kopím. Přesně tak, jak to má podle Wagnera být. Siegfriedovi ale začal v této chvíli probíhat před očima celý jeho život a podle toho se také odehrávaly jednotlivé díly trilogie. Do každého z nich byl zkoncentrovaný příběh titulní postavy poskládaný z jejích zásadních scén.

Hagen začínal svůj díl rozhovorem se svým otcem Alberichem z druhého dějství Soumraku bohů. Potom se děj plynule přenesl k začátku Zlata Rýna, kdy Alberich ukradne poklad a nechá vyrobit prsten, o který ho podvodem připraví Wotan. Při tom všem Albericha provázel Hagen jako malý kluk, který sice ještě ničemu nerozumí, ale všechny otcovy prohry sleduje, vnímá a ukládá si je do sebe. Všechny Alberichovy scény tu byly poskládané do jednoho nepřerušovaného pásma a člověk si ještě silněji uvědomil, jak strašně těžké role Wagner pěvcům napsal. V takto zhuštěné podobě se z nich staly takřka nadlidské úkoly. Představitel Albericha Martin Winkler je vynikající pěvec i herec: komplexní osobnost, jakou wagnerovské role vyžadují. První polovinu Hagena vlastně odzpíval a odehrál skoro sám s podporou dcer Rýna a svého bratra Mimeho.

Ve druhé polovině se opět dostal ke slovu i dospělý Hagen a tím také Soumrak bohů. Alberichův syn není jen zplozený bez lásky, bez lásky i jedná. Postrčí svoje nevlastní sourozence Gunthera a Gutrunu do svazku ze Siegfriedem a vymyslí na silného, ale naivního hrdinu past. Nechá ho vypít nápoj zapomnění, Siegfried zapomene na Brünnhilde a přivede ji násilím jako nevěstu Guntherovi. První díl Ring-Trilogie věnovaný Hagenovi končil tercetem z konce druhého dějství Soumraku bohů – Hagen, Gunther a Brünnhilde se dohodli, že Siegfrieda zabijí.

Představitel Hagena Samuel Youn má na tradiční „hagenovská“ očekávání vcelku světlý hlas, ale výrazově roli perfektně ovládl. Zároveň také souzněl s komornějším pojetím Wagnerovy hudby, jaké Ring-Trilogie přinesla.

V Theater an der Wien není prostor na kompletní velký wagnerovský orchestr, takže hudba byla poněkud redukovaná i po této stránce. Dirigent Constantin Trinks ale dokázal i tak vytáhnout z ORF Radio-Symphonieorchester Wien v potřebných místech dostatečně masivní zvuk. Často se mu dařilo vzbuzovat iluzi, že se hraje opravdový Prsten se vším všudy – až z ní člověka vytrhla nečekaná návaznost. Orchestr hrál tak, že nepřehlušoval pěvce a především v částech ze Soumraku bohů byly krásně vyvážené pasáže, v nichž jdou motivy přes sebe v několika vrstvách. V tišších a jemných pasážích ale masivnější zvuk chyběl a orchestr se občas drolil na jednotlivé nástroje.

Druhá část věnovaná Siegfriedovi začala rozhovorem titulního hrdiny s jeho pěstounem Mimem z prvního dějství Wagnerovy opery Siegfried. Když došli k místu, kde se ho Siegfried ptá na své pravé rodiče, navázalo plynule první dějství Valkýry, kde se sourozenci Siegmund a Sieglinde po letech odloučení setkají, zamilují se do sebe a zplodí syna. Siegmunda ptom zabije Sieglindin manžel Hunding. V této chvíli se děj vrátil od Valkýry zpět k Siegfriedovi, který zabil draka Fafnera – v tomto případě spíš mohutného opilého „vikinga“ v helmě s rohy. Na radu Lesního ptáka – v Ring-Trilogii tuláka, který ví o všem, co se v lese děje – si vzal z drakova pokladu prsten a kouzelnou helmu, zabil svého pěstouna Mimeho, který se ho chystal otrávit, a vypravil se za Brünnhilde spící na skále obklopené plameny. Jejím probuzením a milostným duetem Siegfriedův díl skončil.

Představitel Siegfrieda Daniel Brenna by mohl sloužit jako ukázka toho, z jak široké pěvecké základny špičková wagnerovská interpretace vyrůstá. Zpíval těžkou roli bez námahy, byl skvělý herecky i jako lidský typ sám o sobě. Strhával na sebe pozornost bez zřetelného úsilí a zároveň zapadal do celkově výborného obsazení. Marcel Beekman jako Mime s ním tvořil skvělou dvojici, s představitelkou Brünnhilde Ingelou Brimberg tvořili perfektní pár.

Scény posledního dílu trilogie – tedy Brünnhilde – už šly za sebou v očekávatelném pořadí. Brünnhilde se na začátku setkala se svým otcem Wotanem: ten ji uspal na skále, aby ji potrestal za její neposlušnost, když hájila v souboji Siegmunda proti Hundingovi. Předtím ještě Brünnhilde vzpomíná na rozhovor se svojí sestrou Waltraute, které odmítla vydat prsten. Dostala ho od Siegfrieda a nemůže se od něj odloučit. Siegfried jí ho dal před cestou za novými – a také posledními činy. V krátké reminiscenci na nepodařenou svatbu s Guntherem postoupil děj části Brünnhilde do třetího dějství Soumraku bohů k Siegfriedově smrti a k dlouhému monologu, jímž Brünnhilde uzavírá jak Prsten Nibelungův, tak jeho přepracování do Ring-Trilogie.

Představitelka Brünnhilde, sopranistka Ingela Brimberg byla další součástí výborně obsazené inscenace. Je to přesvědčivá a strhující dramatická pěvkyně i herečka.

Ring-Trilogie vlastně přinesla i jeden retrospektivní zážitek navíc – kdysi se Wagnerova tetralogie hrávala i v menších divadlech, nejen na velkých scénách, kam se vejde všechno, nebo aspoň skoro všechno, podle předpisu. Dnes už se publikum málokdy setká s možností mít interprety „prstenových“ rolí takřka na dosah ruky a sledovat je z bezprostřední blízkosti.

Režisérka Tatjana Gürbaca inscenovala Ring-Trilogii v sevřeném prostoru s častým a nápaditým využíváním točny. Plynulé proměny prostředí podporovaly plynulé vnímání toku událostí. Domácí prostředí jednajících postav tvořily v zásadě byty zařízené sice ne zcela detailně, ale se symbolickou jevištní účinností. Tak trochu domácké bylo úplně všechno včetně meče Nothungu, který připomínal spíš větší kuchyňský nůž. Brünnhilde, která otcovým prokletím přišla o božské atributy, měla ve skalní průrvě budoár s klavírem a květinami ve váze: z obrněné dívky se stala panička z měšťanské domácnosti.

Mohlo se tak místy i zdát, že si režisérka dělá z Prstenu trošku legraci, ale celkové vyznění takovému pocitu odporovalo. Tato sdělení skrze scénickou výpravu Henrika Ahra spíš směřovala k pochopení, že veškeré události jsou vlastně pořád v rodině. Tvůrci Ring-Trilogie si s Prstenem Nibelungovým sice pohráli podle svých představ, ale dobře věděli, co dělají. Zacházeli s původním materiálem nejen podle svých představ, ale také v souladu s jeho obsahem a smyslem.

Prsten Nibelungův není jen obrazem světa, ale také rodinných tragédií a komunikace mezi příbuznými. Když Siegfried našel na skále spící Brünnhilde a zjistil, že se pod zbrojí válečníka skrývá žena, poprvé v životě pocítil strach. A po oboustranném vzplanutí milostné touhy netušil, co si má počít. V té chvíli se na jevišti objevili jeho rodiče Siegmund a Sieglinda, aby mu vzorově přehráli svoji scénu milostného splynutí z prvního dějství. Bylo to decetní, krásné a dojemné zároveň.

Stejně jako když se Brünnhilde při svém závěrečném monologu ještě setkala s úplně zesláblým a zestárlým Wotanem na kolečkovém křesle. Ve ztvárnění nebyla ani stopa jízlivosti nebo ignorance: bezmocný a slabý otec sledoval tragédii své dcery, do které ji sám uvrhl. A oba si ještě naposledy mohli dát najevo, že se i přes to všechno mají rádi.

O rodinných vztazích se v Ring-Trilogii hrálo především a bylo nutné a dobré si občas připomenout, že se v Theater an der Wien nehraje Wagnerův Prsten, ale jeho odvozená verze soustředěná na obvykle upozaďované problémy obsažené v původní teralogii.

Poslední představení Brünnhilde se hrálo na Silvestra – lepší zakončení operního roku si lze jen těžko představit.