O Rafaelu Kubelíkovi se říkalo, že je to „sametová ruka v sametové rukavici“. Člověk, který jemnými prostředky uměl dosáhnout svého. Jako syn slavného houslového virtuóza Jana Kubelíka byl od dětství obklopený hudbou i dokonalými podmínkami, aby se jí mohl naplno věnovat. Velké jménu u něj ale šlo ruku v ruce s velkým talentem.

Na pražské konzervatoři absolvoval nejen dirigování, ale také skladbu a housle – k těm byl svým otcem vedený primárně, ale nakonec se věnoval jen prvním dvěma oborům. Ještě před druhou světovou válkou byl šéfem opery v Brně, kde byla také poprvé provedena jeho opera Veronika. To ale bylo až v roce 1947, kdy už byl pět let šéfem České filharmonie. Po únoru 1948 emigroval a pracoval s nejlepšími světovými orchestry a operami (Chicago, ).

V 80. letech mu zdravotní problémy postupně znemožnily dirigovat, ale sametová revoluce (zase ten samet!) ho přece jen ještě přivedla před Českou filharmonii – dirigoval Mou vlast na Pražském jaru 1990, čímž svou dirigentskou dráhu uzavřel. Kromě české hudby se intenzivně věnoval Mahlerovi a nahrál komplet jeho symfonií. Kubelíkova nahrávka Wagnerova Parsifala září nepopsatelným vnitřním světlem. Jeho celoživotní láskou až obsesí byla opera Hectora Berlioze Trójané.

Rafael Kubelík zemřel před dvaceti lety, 11. 8. 1996.