Představení ohlášené jako premiéra bylo ve skutečnosti spíš zkouškou inscenace v pokročilém stadiu, což principálka a režisérka Pavla Dombrovská nijak nezastírala. I tak ale nabídlo řadu poutavých momentů a vzbudilo zvědavost, jaký bude výsledek.

K nadějnému, ale přece jen nehotovému tvaru si dovolím jen několik poznámek. Inscenace vychází ze starého romského příběhu nejasného původu. Děj se vynoří jakoby odnikud a nikde přesně nekončí, stejně tak jevištní ztvárnění vychází ze stínohry a na konci se do ní zase vrací. Mezitím se však odehraje řada emocionálně silných momentů.

Dvoje housle a kytara tvoří jednoduchý hudební doprovod, kytarista je zároveň vypravěčem příběhu. Jeho ztvárnění je především taneční, pokud se objeví dialogy, jsou vedeny v romštině. To pro většinu diváků nabízí nezvyklou možnost vnímat tento jazyk v kultivované stylizaci a přitom čistě zvukomalebně (rozumí zřejmě málokdo). Měl jsem dojem jevištního komiksu – krátký popis děje následovaný sledem obrazů doprovozených nekonkrétními, ale přesto zcela výmluvnými zvuky. Líbilo by se mi, kdyby se výsledná podoba ubírala tímto směrem i po choreografické a režijní stránce.

Jako jednoznačné plus vidím naprostou autenticitu představení, místy až nechtěnou. Režie vychází z toho, co členové tanečního souboru sami dělají a umějí, nenutí jim náš romantizující pohled zvenčí. Nestaví Romy do smyšleného světla ať už jako svobodné lidi bez konvencí žijící v souladu s přírodou, ani jako univerzální zlodějíčky. Snaží se přivést je na scénu takové, jací jsou. K nechtěné – ale roztomilé – autenticitě přispělo zcela současné tetování Prince z cizí země, elasťáky s krajkovými lemy pod „krojovými“ sukněmi některých tanečnic a závěrečné Happy birthday (v české verzi) jedné z nejmenších členek souboru.

Choreografii bych vytknul příliš velké množství figur souměrných podle středové osy, výsledek působí poněkud monotónně. Neosobní prostředí líšeňského kulturáku výslednému dojmu rovněž nepomohlo, ale je otázka, kde takovou věc vůbec hrát. Ideální by mi přišlo najít vhodný pavlačový dům a proměnit jej pro tuto příležitost na improvizované alžbětinské divadlo.

Lidé stále bloudí po zemi a hledají svou Princeznu Tmu, měsíc na čele, hvězdy na ramenou. I inscenaci Divadla Líšeň ještě čeká dlouhá cesta, má-li z nehotové inscenace vzniknout něco opravdu dobrého. Naděje je tu ale veliká.

Princezna Tma, romský příběh. Režie: Pavla Dombrovská, choreografie: Monika Balogová a Zoltán Tolvay, hudba: Milan Horváth, Zdeněk Lazok a Ferina Barkoci, kostýmy: Marika Bumbálková. Hrají romští muzikanti, tančí romští tanečníci ze souboru Merci. 26. 11. 2011, Dělnický dům Líšeň, Brno.